Jsou v životě okamžiky, které by se bez přehánění daly označit jako blesk z čistého nebe. Tak třeba tehdy u nás:
Žijete si krásným životem, čerstvě natrvalo přestěhovaní, už nemusíte dvakrát měsíčně pendlovat přes půl Evropy, užíváte si nádherného jara na ostrově, konečně s rodinou, konečně máte za sebou taky všechny náročné zimní úpravy v "hotelu". Vyhlížíte léto a těšíte se na všechny nové tváře hostů, na všechno to seznamování, povídání a představování ostrova.
Pak se jednoho stejně krásného rána vydáte na krátkou projížďku na koloběžkách, kterých jste takhle před snídaní podnikli už nesčetně. Jedete známou cestou, usmíváte se na sousedy, pozorujete pomalu vycházející slunce, cestou dáváte pozor a nekocháte se příliš. No a pak během jediné vteřiny se vám přední kolo zapíchne do menší nerovnosti, řidítka se vysmeknou a vy absolvujete tygří skok, krátký let a tvrdý dopad na beton, ruka je zkroucená, ihned otéká a vy víte, že tohle jaro a léto zase tak povedené nebude.
S podřeným bokem a naraženou kostrčí se dobelháte těch 300 metrů na středisko (to když jako já spadnete příhodně v ulici vedle nemocnice).
Říkejte si o řecké zdravotní péči či o venkovských "nemocnicích" co chcete, ale za 40 minut od okamžiku, kdy se mi nepovedlo létat, jsem už středisko opouštěl. Ruka zrentgenovaná, čtyřčlenným zdravotnickým týmem srovnaná a zafixovaná slušivou sádrou. Měl jsem se za 10 dní dostavit na kontrolu. I tu snídani jsem stihl skoro v původním čase, jen nálada se pochopitelně změnila.
Závěrem:
Můžu si blahořečit, že 95 % předsezónních úkolů jsem stihl do úrazu, protože tou jednou vteřinou se z triviálních správcovských činností typu zatmelení spáry u okna stalo dobrodružství vždy na půl dopoledne. Tedy až po tom, co první bolest odezněla a já se mohl trochu pohnout. A také naši první hosté toho roku museli být trochu zděšení, když se pro ně na letiště přiřítil postižený řidič, jednoruký bandita, a začal jim vykládat, jak je život na ostrově balzámem na nervy a celkově moc prospěšný zdraví.
