"Stav se u mě o víkendu, sjedeme koupit ty stodesítkový odpadní trubky" řekl mi pan stavitel asi 10 dní před mým plánovaným stěhováním do Řecka.
Když jsem se dotazoval proč povezu plastové roury přes půl Evropy, když se dají sehnat na místě, bylo mi odpovězeno, že s tímhle českým systémem se pracuje líp. S tím jsem se spokojil, ale jen do doby, když jsem zjistil, že opět nebudu mít jinou možnost než cestovat autem sám. Stodesítkový odpadní trubky totiž měřily dva metry a tak i v mém kombíku bylo potřeba sedačku spolujezdce naklopit skoro nadoraz dopředu, aby šel zavřít kufr.
Mnohem větší nesnáz ovšem nastala, když jsem doma na podlahu pokoje začal skládat krabice a tašky a batohy plné toho všeho, co člověk za skoro 20 let života nastřádá a nechce zahodit. Starou moudrost srovnávající vyhoření a stěhování jistě netřeba teď připomínat. Brzy začalo být jasné, že bez kompromisů to nepůjde. Postupně tak ve sklepě skončilo kolo, krabice s knížkami a kdo ví co ještě. Smutně jsem se díval na tu kupu oranžového plastu, kterou potřebuji odvézt a kvůli které se mi asi hodně věcí do nového domova dopravit nepodaří. Můžu se ale utěšovat, že aspoň budeme mít na ostrově široký potrubí k hajzlu.
Konečně se přiblížil den odjezdu a já opatrně začal nakládat auto. Opatrně, protože když necháte viditelně v autě něco, co by se někomu mohlo hodit, je to v Česku buď anebo. Zprvu jsem proto vozil jen kovové sponky do železobetonového věnce, a ony odpadní trubky, o nichž jsem předpokládal, že je nikdo z auta neukradne. Dva dny před odjezdem jsem začal s nakládáním krabic. Byly ještě mnohem větší a těžší, než když jsem je minulý týden vrstvil doma na podlaze. Dohromady utvořily v autě takovou kupu, že jsem si byl skoro jistý, že se s tím nikdo tahat chtít nebude. Nechtěl.
Den před stěhováním jsem konečně nanosil i všechny batohy, sportovní tašky, "polské" kostkované tašky a kdovíco ještě. Poslední drobnosti jsem se rozhodl nacpat do vozu až večer, jednak jsem ještě potřeboval jet do práce a už teď auto vypadalo že si říká o kontrolu příslušníkem, jednal jsem vůbec nevěděl, jak tyhle drobnosti k nákladu přidám, protože jich bylo skoro milion a v autě už nebyl ani litr místa. V tu chvíli putovaly do sklepa i stan a pomůcky na osobní trénink, takže když byste si chtěli se mnou na dovolené zacvičit, budeme to muset zvládnout bez roleru a overbalu i bez balanční plošiny.
Nebudu vás dlouho napínat, musel jsem si pomoct fleecovou dekou, kterou jsem napnul za přední hlavové opěrky, aby na mě věci zezadu během jízdy nepadaly.
Samotná jízda probíhala podle plánu, vyrazil jsem z Brna brzy nad ránem ještě pod rouškou tmy, abych se vyhnul zácpám v Bratislavě a na obchvatu u Budapešti. Před setměním jsem několik kilometrů od řeckých hranic zastavil u vyzkoušeného ubytování v Gevgeliji a odebral se na večeři. Na hranicích nebyl s nákladem nikde problém, a tak další plán zněl jednoduše, ráno na sedmou vyrazit a na oběd být v Aténách. Už posledně jsem jel takhle ráno a hranice mezi Makedonií a Řeckem byly úplně prázdné a průjezd tak byl rychlý.
"Odkud jedete a co to vezete," asi něco v tom smyslu na mě broukl makedonský celník, když jsem brzy ráno na hranicích zahříval motor a těšil se do nového domova. "Stěhuju se do Řecka, tohle jsou věci z mého bytu," odpověděl jsem a ani nepřemýšlel, že oranžové odpadní trubky musí být zřetelně vidět. "Špatné, moc věcí, popojeďte si tamhle a zaparkujte" odvětil celník a zatvářil se nepřístupně. Přemýšlel jsem kdo asi tak určuje, co znamená moc věcí, ale protože na mě co chvíli skrz deku něco padalo, nehodlal jsem se ani náhodou hádat. Výhoda prázdné celnice byla rázem nevýhodou, protože bez svědků a nervózních spěchajících řidičů mě tu mohli držet pěkně dlouho. "Chcete pivo?" napadla mě spásná myšlenka, protože jsem vezl plechovky lahodného moku z Česka, ale celník zavrtěl hlavou. Peníze, chce peníze, došlo mi záhy a začal jsem lovit po kapsách. Pět euro by ho mohlo naštval a nic menšího než dvacku jsem neměl (proč jen tam nebyla desítka, ta by určitě stačila a parády by bylo dost), tak jsem jí obětoval a viditelně si oddechl, když celník nervózně shrábl bankovku a pak jen mávl rukou, jako ať už jsem pryč. Doufám, že v té budce máte aspoň kamery a někdo vás sleduje, šmejdi! No a byl jsem doma, protože řeckou celnici jsem s úsměvem a hlasitým jásas projel takřka bez zastavení. Byl pátek 25. března 2022 a já jsem se právě odstěhoval z Česka.
