Kupujeme dům v Řecku

Updated: Jul 19


1. Jak to začalo Původ tohoto příběhu začal dávno před jeho aktivní fází. Už několik let jsem během dovolených mlsně obcházel především zchátralé domy na zajímavých místech (tj. všude!), polohlasně mumlaje: „To by se mi líbilo....“ Musel jsem a byl s tím hodně otravný. V počítači mám dokonce složku s printscreeny map řeckých ostrovů, do nichž jsem si zakresloval které části ostrova jsou k životu ideální a kde je naopak „přeturistováno“ . Kdo by měl zájem, může si o doporučení kam NEJEZDIT na dovolenou klidně napsat. Sen koupit si klášter vysoko v horách na Samu mi ale zatím zůstal.




Postupem času se z koníčku „objíždění“ ostrovů stala vášeň, nutnost a závislost. Vrcholu dosáhla v letních měsících 2017 a 2018, kdy jsem stihl šest resp. pět ostrovů na jeden zátah. Když cestujete sami, má to kromě miliónu nevýhod i jedno pozitivum - nemusíte brát na nikoho ohled. Zatímco v prvním roce to byla improvizace a plán zrozený na poslední chvíli až s přebytkem volných dní (to byl trénink na covid samotku!), v tom druhém jsem naskládal objevovačku čtyř ostrovů s transitním Santorini na začátku a na konci do jediného týdne. Thiru jsem objevovat nepotřeboval, už jsem na ní byl před tím.

Kykládská mise Ios-Folegandros-Milos-Sifnos, 1/1/2/1 noci k objevování míst kde modrá „nebová“ přechází v modrou egejskou a kromě člověkem vystavěné a udržované bílé (na Kykládách neexistuje moc domů s jinou barvou) naleznete už jen stovky odstínů okrové, šedé až hnědé vytvořené přírodou v kopcích a svazích spoře porostlých vprostřed horkého léta dávno vysušenou vegetací. O Kykládách by se dalo dlouze povídat, teď to jen zjednoduším v tvrzení, že tam hodně fouká a pevnina je tu nejvzdálenější z celé Ellady (na Krétu se dá dostat snadno). O řeckých ostrovech lze právem tvrdit, že je každý jiný (to pokud jste objevitelé) ale taky, že jsou všechny na jedno brdo (když vám stačí jen hotelový bazén a jistota dlouho otevřené jídelny). Když vám ukážu detail průměrného kopce na Kosu, nepoznáte jestli to není záběr z ostrova Syros nebo z Korfu. Pak se dá ale krajina nafotit druhým pohledem a každé místo se stane jedinečným. Nebo profláklým, vždyť kdo z nás zná jiné místo na Zante, než zátoku Navagio? Nebo vesnici na Santorini, kromě Oi? Každý ostrov tahá z rukávu to „nej“ místo, a uvozovky nejsou náhodou. Schválně, zkuste si zahrát takovou hru. Napište googlu jméno ostrova, a určete místo které se objeví na nejvíce (obvykle i na prvním) záběrech, obrázek vpravo nahoře z wikipedie nepočítám.


Syros bude mít svahy Ermopouli, Naxos Portaru, Paros vesničku Noussa, Mykonos nabídne malé Benátky a větrné mlýny Kato Mili, Folegandros klikatou cestu ke kostelu Panagia, Ios nejnovější řadu iPhone a bez přidaného slůvka island se do Kyklád prostě neproklikáte, a Milos...? Se štěstím se vyhnete důchodci z Vysočiny, ale fotky z ostrova vám pravděpodobně nic neřeknou. Ne, nezabloudil jsem od původního příběhu v myšlenkách daleko, jenom už teď čtou pouze objevitelé a skuteční milovníci Řecka, ostatní odrolovali pryč. Tož vítejte!


Ios, Chora

2. Milos přitahuje maléry! Když máte itinerář cestovatelského týdne rozdělený na hodiny, jakékoliv opomenutí nebo zpoždění může být zásadní komplikací. Moje komplikace se jmenovala Dionysios Solomos, trajekt společnosti Zante Ferries, na jehož palubě jsem se z Folegandru přepravil na Milos se čtyřhodinovým zpožděním. Stálo mě to delší spánek a síly pak chyběly v průběhu dne.


Přístav na Folegandru kde začalo zpoždění

Projet celý ostrov v podstatě od pláže k pláži (moje obvyklá taktika) znamenalo zdolat přibližně 120 kilometrů, z toho polovinu mimo asfaltové silnice. Že to nebude na skútra, ale na čtyřkolku (quad, ATV, jak se nazývají v půjčovnách), mi bylo jasné předem. Ukázalo se, že sehnat v polovině srpna na Milosu na 24 hodin čtyřkolku, je přinejmenším stejně těžké jako sehnat masku čerta a Mikuláše v červenci. Všechno bylo rozpůjčované nebo rezervované a u těch několika málo zbylých strojů jsem si nebyl jist, jestli to náhodou za tu cenu nechtějí rovnou prodat. S půjčováním motorky mám za ty roky bohaté zkušenosti, ale tahle situace byla zcela nová! Přitom půjčoven je na ostrově dost.


Třístovka se kterou jsem poprvé objevoval Milos

Pouze na několik navštívených ostrovů jsem se v minulosti znovu vracel, ale že na Milos musím ještě, jsem věděl po zhruba dvou hodinách mačkání páčky palcem (přidává se tak plyn). Příroda se tu nejpozitivnějším způsobem vyřádila a nápadů měla mnoho, když jí hodně pomohla dnes již nečinná sopka. Naopak činné jsou horké prameny v moři nedaleko letiště, doporučuji! Vulkanický původ má koneckonců třeba i Santorini, ale na něm si projdete promenádu dvou vesnic na útesu, zaboříte nohy do tmavého písku v Perisse a v lepším případě se dojedete podívat k majáku. O mnoho víc toho vidět přes davy lidí nejde a kvůli vysokým srázům skoro nikde nemůžete jít k moři přímo. Na Milosu se dostanete všude, a zásadní výhodu shledávám v dokonalém rozdělení ostrova na neobývanou (západní) a osídlenou (východní) polovinu. Ostrov má tvar přibližně rohlíku položeného užšími konci k severu, takže z konce jednoho cípu na ten druhý je to relativně daleko i když ostrov není velký, ovšem většina míst, které budete chtít navštívit nebo se musíte dopravovat, jsou kousek a není potřeba cestovat několik hodin (jako třeba na Krétě).

Pohled na pláže kousek od kláštera Agios Ioannis

Když preferujete turistiku, MTB nebo si zakrosit, a hlavně nepotkávat téměř žádné lidi, jedete na výlet na západ, když tavernu v docházkové vzdálenosti nebo vysedávat v barovém gaučíku, zůstanete v civizované části. Kromě tří pláží, které by se s nadsázkou daly označit jako „řecký standard“ – Plathiena, Papikinou, Achivadolimni, poslední jmenovaná je rájem surfařů a kajtařů, jsou všechny ostatní pláže zcela unikátní a naprosto si nepodobné. Turističtí průvodci je s oblibou vyčíslují někam k sedmdesáti, nevím, já všechny pláže Milosu nepočítal, ale kdybych měl vyjmenovat pět nejhezčích, byl by to problém. Žebříček pro Milos musí být širší a i tak bychom o předních místech mohli dlouho diskutovat. A to nechci, raději si sestavte žebříček svůj vlastní.

Opuštěný sirný důl

3. První prohlídka domu Zkrátka a dobře, v roce 2018 jsem naplánoval a v roce následujícím na Milosu uskutečnil jeden ze svých programů pro veřejnost. Jedná se o dovolenou organizovanou pro malou skupinku lidí, kdy je o vše od dopravy z Česka po program na místě a ubytování postaráno. Tedy, z jídelního lístku si už musíte vybírat sami!


Naše dodávka při večerním výletu k mlýnům

Na lodním výletu kolem ostrova

Opuštěné západní pláže ostrova Milos

Protože můj první „Milos“ za den a pár hodin nebyl zrovna nejlepší logistickou průpravou, střihl jsem si tam, tentokrát v dubnu, ještě čtyři dny k lepšímu obhlédnutí terénu. Červnová dovolená 2019 dopadla pak až na menší nehodu s poškozenou vrtulí člunu na výbornou. Byla to smůla, ale měla se vyvážit brzy. Pár dní po návratu do Česka jsem objevil na realitních stránkách nemovitost za cenu, nad kterou nebylo nutné přeříkat obligátní „co bys za to nechtěl ty debile jeden“! Mimochodem, kdybyste byli zvědaví, kolik stojí domečky na Milosu, klikněte si třeba sem https://www.spiti24.gr/en/for-sale/property/milos?sortBy=datemodified%7Cdesc Ale vsadím deset ku jedné, že si nevyberete... Měl jsem mimořádné štěstí, nebo snad jsem mu šel naproti? Inzerát byl čerstvý a přesto už se ozvalo několik lidí přede mnou. Znáte to, když prodáváte auto a napíšete to někam na Facebook. Reaguje vám padesát lidí, ale skutečný zájem mají tři. Jeden z nich vypadne protože nemá peníze a snažil se vás jen ukecat, a další čeká, jestli se mu ozve jiný prodejce, a vám napsal jen „do zálohy“. Výhodu má prodávající tehdy, když si může svého kupce vybrat. A protože jsem měl Facebook čerstvý zážitky a obrázky z pár dní staré dovolené, paní prodávající můj profil přesvědčil!


A pak už to šlo bleskově. Za několik dní jsem se hnal autem ve dvě v noci do Katowic a přes Athény trajektem doplul ještě téhož večera na ostrov. Druhý den jsem strávil „příjemné“ dvě hodiny hledáním té správné uličky, protože ručně kreslený plánek, který mi paní prodávající poslala přes Viber, moc neodpovídal tomu co jsem viděl na místě na vlastní oči. Pokud k nám teď pojedete na ubytování, nebojte, apartmán Milos village už je zakreslený v mapě a kromě toho můžu poskytnout video, abyste viděli v kterém místě přesně máte odbočit (naproti taverně do kopečka ostře doleva). Ale to jsem předběhl, zpátky do července 2019.


Původní podoba domku, léto 2019

Konečně jsem na kopci zahlédl mávající starou paní, tetu majitelky domu na který mám spadeno! V Řecku lze nejstarší obyvatelstvo dělit na dvě skupiny: A) pracovali v cestovním ruchu, a umí anglicky i kdyby jim bylo sto let, anebo B) nepracovali, a neumí a nejsou nutně ještě ani v důchodu. „Teta“ musela být asi kuchařka, jak se později ukázalo až jí odeberu uvozovky, protože i já uměl víc řeckých slovíček než ona anglických. No ale když si jdete prohlídnout něčí barák, vystačíte si i s četným efcharistó. Prohlédnuto, natočeno, efcharisto para poli. Rychle na oběd, při té příležitosti se vyptávám, jestli nejbližší taverna funguje celoročně (funguje, když zrovna nepříjde Covid), rozeslat video lidem kteří mohou s nemovitostí poradit, spíš abych měl sám před sebou alibi, že nedělám úplnou pitomost. Přeci jen si budu muset hodně půjčit, abych na to dosáhl. Druhého dne mám ještě půlden než pojede slimák zpátky (říkám tak konvenčním trajektům, které pojmou i náklaďáky, ale jsou oproti osobním katamaránům o polovinu pomalejší), a tak znovu z pláže směr Triovasalos okukovat, fotit a opruzovat (dům není prázdný, někdo v něm ještě stále bydlí), i když už dávno jsem vnitřně rozhodnutý. Píšu na všechny strany, zuřivě komunikuji s prodávající, aby jen proboha už zájemce nehledala, má jej! Jsme sice domluvení, ale znáte to, co dnes znamená slovo, navíc napsané skrz sociální síť člověkem, kterého jste nikdy neviděli. Držíte palce?

Pláž Agia Kiriaki, jižní strana ostrova

4. Kde vzít cash? Od té doby žiji jen projektem. I plánovaná dovolená se musí přizpůsobit, což je z mé strany o to bezohlednější, že po dvou letech už necestuji sám. V srpnu bude potřeba dořešit některé záležitosti a hlavně zaplatit zálohu, od které mě přes známou doporučená řecká právnička odrazuje. Argumentuje tím, že už taky nemusím peníze nikdy vidět.

Ναυάγιο Ολυμπία, Amorgos

Z krásného Amorgu, který si ale moc neužiju, netrpělivě míříme na Milos. Součástí „spolupráce“ s protistranou je i zapůčení apartmánu na druhé straně ostrova. Znovu opakuji, měl jsem štěstí, který jiný prodávající by vám pomohl i s dovolenou? Teď zpětně skoro po roce vím, že podobných lidí potkáte za život jen málo, jestli vůbec. Jsem moc rád, že za rok co se známe jsme si několikrát vzájemně pomohli a víme, že si budeme pomáhat i nadále! I když zpočátku jsem v tomto svazku byl jen čerpající stranou, po pevném rozkročení se na Milosu (díky korono!) jsem už mohl laskavosti a protislužby i vracet. Což mi připomíná, kdybyste k nám chtěli na ostrov a byli jste víc než čtyři, i tak mi napište, můžu domluvit víc studií a při tom dál ručit za kvalitu servisu.


Tholaria (Θολάρια), Amorgos

Dlouhé domlouvání je završeno v porovnání s předchozím krátkou schůzkou v kanceláři u právníka protistrany. Sepisujeme dohodu (řecky a anglicky), o níž až o několik měsíců později zjišťuji, jak právně bezcenná byla (právnička měla pravdu). Naštěstí ji uzavřeli dva čestní lidé, ale to už zase trochu předbíhám. Mám zaplatit zálohu odpovídající v korunách nejvyšší částce jakou jsem kdy u sebe měl. Během týdne předcházejícího schůzce a cestování po trase Brno-Vídeň-Santorini-Amorgos-Naxos-Milos s sebou pochopitelně obnos nenosím, takže je potřeba jej vybrat. Hodně tisíc euro u sebe prostě mít nechcete ani o minutu víc než je nutné, ani v bezpečném Řecku. Vědom si toho, že výběr na přepážce, z účtu vedeného v cizí země, by nemusel být levnou záležitostí, znásilňuji bankomat. Potvora elektronická ale nedá víc než dva tisíce, což jsem samozřejmě předem nevěděl, a tak na skútru objíždím celý Adamantas a pak ještě „naší“ aglomeraci Plaka/Triovasalos/Karodromos a v mnoha dalších bankomatech sestavuji totožný požadavek. Uf, šrajtofle připomínající Ráthův vinný sklípek se mi nechce vejít do ledvinky, ale jak už správně tušíte, alespoň u mě to dopadlo dobře. Ale o tom až zase příště.

Na tuhle pláž jedině po žebříku. Tsigrado, Milos, 14 km od apartmánu.

5. Peníze zaplaceny, dům v nedohlednu A začíná doba nepříjemná. V Česku vyběhám nezbytnosti a díky několika přátelům můžu poměrně rychle konstatovat: můj účet je připraven. Teď ovšem se láme pita v Řecku, resp. měla by se lámat. Začíná se papírovat, nebo aspoň si to myslím. Paní prodávající komunikuje skvěle, píšeme si prakticky denně. Jenomže kromě menší úpravy v katastru napravující nějaké nesrovnalosti víc dělat nemůže, zeměměřič dorazil brzy, digitální výstup předal taktéž v rozumném čase, jeho služby jsou zaplaceny, teď už si musí pohnout notářka, která podle řecké legislativy připraví smlouvu a posvětí transakci. V Řecku prostě neexistuje, že byste si smlouvu sepsali sami, hodili to na katastr a mohli bydlet. Digitální katastr tu nefunguje, resp. pomalu se teprve vytváří. Veškeré smlouvy jdou přes veřejného notáře a co on sepíše, to je zákon. Souhlasil jsem s výběrem notářky, která přímo na ostrově bydlí. Její manžel zároveň zastupuje protistranu. Křehký tenký led, jsem si toho vědom, ale jednání s majitelkou, jejím právníkem i manželkou právníka - naší notářkou, mě dostatečně uklidňuje. Všichni jsou příjemní, profesionální, a notářství je koneckonců nadřazeno i jejich svazku manželskému. Nebo ne? Doba nepříjemná je čím dál nepříjemnější. Na účtu mi leží peníze které jsem chtěl už dávno převést do Řecka, informace od majitelky jsou sice podrobné, ale všechny tak nějak končí tvrzením, že notářka je pomalá a ještě nemá připravené dokumenty. Bude to prý určitě do konce října, pak listopadu (zálohu jsem platil začátkem srpna), pak licitujeme aby se to stihlo aspoň do Vánoc. Notářka, kterou mám mezi přáteli na FB, mezitím dovolenkuje v New Yorku, něco z papírování už je prý dokončeno a měla to poslat mojí právničce, ale jak správně tušíte, nestalo se. Celé okolí se dokolečka vyptává, jestli už „bydlím“ a frekvence přiznání že ne a pocit že jsem pořád ještě za blbce, sílí.


O nejbližší taverně jsem psal ve 3. díle

Začátkem ledna je v celém Řecku vyhlášena stávka notářů. Notářů! Tohle prostě nevymyslíš, asi teď budu čekat, kdy začnou stávkovat ještě sklenáři, družinářky a veterináři. Argumentuji, že když nelze smlouvu v době stávky podepsat, šlo by ji aspoň připravit, konečně už sakra! Notářka nedělá vůbec nic, nekomunikuje, jen několikrát slíbila právničce, že něco pošle. S majitelkou si postupně rozšiřujeme náš slovník o anglické vulgarismy,v nichž „cunt“ je něco na úrovni „ta zlá paní“. Mezitím v půlce ledna letím na ostrov na otočku na víkend, vezu s sebou z Česka pana stavitele, jenž přijal zakázku a bude pro mě dům rekonstruovat. Původní záměr byl, že se u něj v průběhu přípravného období stavařině zlehka přiučím, a skutečně jsem hodně půldnů strávil na stavbě. Jenomže bez pořádné praxe si sami solidně tak maximálně přišroubujete držák na vařečky a zametete dvorek, ale většinu věcí stejně budete dělat celou věčnost a na výsledku bude ta fušeřina hrozně a hrozivě vidět. A tohle má být dům pro lidi!

Stav kuchyně v prosinci 2019

6. Už kopeme, ale pořád to není naše Letíme přes Atény se zastávkou sloužící k průzkumu sortimentu řeckých hobby marketů. Kupuju svou první řeckou aku vrtačku, obhlížíme všechno od solárních panelů ohřívajících vodu až po příbory. Nejvíc času samozřejmě trávíme výběrem obkladů a věcí které za měsíc z Česka určitě autem nepovezu. Odpolední let na Milos je kvůli silnému větru zrušen, bleskově se busem přesouváme do Pirea a stíháme aspoň večerní trajekt. Místo ve tři odpoledne začneme ve tři v noci... To není nejlepší začátek, protože za den a půl už zase letíme do Vídně.

Praktiker

Aténské metro






Kontrola odborným okem pro mě ale dopadá dobře – dům je postavený bytelně, materiály jsou kvalitní, co půjde zachovat, zůstane zakomponováno v apdejtu. Vlastním tak mramorové prahy a parapety, no kdo to má! To jsem se ale nějak rozohnil, dům vlastně pořád ještě není můj. I tak už jsme rozmlátili starou postel a rozkutali jednu zeď (máme fakt dobré vztahy s paní prodávající, doufám), kde vznikne vestavná skříň, pan stavitel bere míru kuchyni a pečlivě si zakresluje prostor v koupelně. Vracíme se zpět do Atén, tentokrát už letecky, a ikdyž ještě před pár dny jsem plánoval že tento výlet využiju aspoň k podpisu smlouvy, notáři stále stávkují a tak se zaraženě vracím do Vídně a do Brna. Doba nepříjemná pokračuje. Notářka mě sice stále má v přátelích, ale na zprávy přestala odpovídat a prý ji lze kontaktovat jen skrze právničku. Ta jí nahání jak nadmutou kozu, ovšem jen virtuálně, sama bydlí asi dvě stě kilometrů severně od Atén. Mezitím domlouvám termín výstavby, protože pan stavitel má díky svým kvalitám kalendář napěchovaný dlouho dopředu, a tenhle brzký termín mám jen díky protekci. Poletí do Řecka ve dvou ještě s kolegou, zatímco já autem v malém předstihu odvezu náčiní a nějaké části nábytku, který se na míru lépe shání v Česku. Ve výsledku musím úložný prostor auta před cestou dvakrát přeskládat (Focus combi), abych skrz vnitřek viděl aspoň škvírou dozadu, a stavební vysavač tak získává lukrativní místo na sedadle spolujezdce (přestože jako navigátor je dost slabý), jinam už se v autě nevejde.

Zaskládané auto před cestou

Odjíždím z Brna v druhé polovině února, situace je následující: A) stavitel je v zámoří na dovolené, ale tři dny před začátkem stavby by se měl vrátit, a hned pokračovat na Milos, pokud ovšem nepřiletí z Karibiku nemocný B) notářka byla udolána, uštvána a ukamenována, slíbila (v pořadí 27. slib), že papíry budou právničce předány v úterý (18.2.) C) já potřebuju odjet z Brna ve středu (19.2.), schůzka v Aténách se musí konat nejpozději v pátek (21.2.), protože pak musím stihnout trajekt na ostrov a za dva dny (23.2.) se už zase s vyloženým autem vrátit do Atén pro další materiál, abych dovezl zbytek věcí dříve než ve středu (26.2.) přiletí stavaři D) auto mi posledních pár týdnů háže error od chyby čerpadla additiv Jak tohle dopadne? 7. Skoro 2000 kilometrů v autě s R2D2 Můj Ártůdýtů sice nemluví, ale pořád lepší přejet půl Evropy s D2 než po D1. Konec vtipkování, pokud neznáte Star Wars, tak vám předchozí věta stejně nedává smysl.

Smysl mi naopak dává brzký ranní odjezd z Brna (někdy před pátou), abych se vyhnul zácpě v Bratislavě. To se podaří, ale tím si načasuju zácpu u Budapešti. Bělehrad už je na pohodu, jsem tam v poledne kdy Srbové obědvají, a přes Bukurešť naštěstí nejedu, čímž jsou hlavní evropská města na Bé vyčerpána (ano, Brno tam taky patří). První zkouška nervů na maďarsko-srbské hranici dopadla na výbornou, do auta mi nikdo nelezl a zdržení bylo asi minutu. Na srbsko-makedonské hranici chce po mně celník české pivo, a když mu vysvětluji že na co by mi bylo pivo, však jako jediný pasažér musím chtě nechtě i řídit, odzbrojí mě odpovědí, že pivo by mi bylo pro něj. I tady je zdržení jen v minutách, a tak aplikaci Borderwatcher doporučím spíše cestovatelům v létě. Podezřele brzo se blížím prvnímu místu, kde bych býval nocoval (před touto výpravou jsem jel nejdál autem souvisle asi 350 km, takže mám raději dopředu nachystaná tři místa, kde případně zastavit na noc, podle situace), Kumanovu. Co tam ale budu takhle brzy odpoledne dělat, ještě se špatně vyspím a zítra mě čeká další darda. Měl jsem asi dělat delší přestávky nebo čůrat pomaleji... Rychle se rozhoduji pokračovat, za jízdy svačím a řítím se po makedonské dálnici vstříc Skopje. Míjím letiště, kde jsem před rokem přistál na Silvestra, a přede mnou se objevují hory. Podruhé dotankovávám. Tím končí klidné cestování a začíná to napínavé. Odteď až do konce.


Tak předně, dálnice sice pokračuje, zjevně ale byla „přestavěna“ z původní obousměrné silnice plné zatáček, na mnoha místech je rychlost omezena na 40km/h, a právem. Blíží se doba, kdy začnu přemýšlet, že se moooc rychle stmívá... Ještě před tím mi ale auto v kopcích přejde do přískoků. A sakra! Jede, ale jakoby chtěli u Fordů vymíchat těsto. Po chvíli se jízda zklidní a zase nabírám plnou rychlost. Uf, snad jen něco v naftě. Hned online kontaktuji kamaráda mechanika a také odborného poradce pro cestování autem do Řecka. Druhému se to nezdá, první radí vyjet z nádrže co nejvíc a pak dotankovat značkové palivo. Se setměním v půl sedmé sjíždím z dálnice na kraji Gevgelije, Google mapy ukazují pro dnešek 1246 km, tachometr ještě o jedenáct víc. Vytipované ubytování hosty nepřijímá, rychle si vybírám jiné a napřímo volám majiteli. Žádný problém, 15 euro za noc, teď to jen najít a zaparkovat. Když vidím pokoj a koupelnu, trochu se stydím za tu cenu, ve větším městě jako je Gevgelije je asi velká konkurence a kdo by sem v únoru jezdil. Platím hotově i s maličkým bonusem, starší paní je moc dobrosrdečná ale na anglickou konverzaci to nebude, mně kručí v žaludku a tak spěchám do centra něco spolknout. Gevgelija je hezká a kupodivu ani nejsem tak utahaný. Na zítřek zbývá dojet už jen malá část, ale přesto chci vyrazit brzy.


8. Možná to nedojedu Gevgeliji, Severní Makedonii a mimoEU zónu opouštím vše zároveň kolem sedmé ranní, hranice jsou hned za městem. Začíná pršet, ale než se přiblížím Soluni, už je zase hezky. Dálnice se stále zlepšuje a rozšiřuje, není skoro žádný provoz, až se chvílemi řítím silnicí duchů (v dálce před ani za autem není nikde nikdo). Auto několikrát „zamíchá těsto“ ale stále jede. Nafta od BP zjevně nepomohla. Už nějakou dobu mám po levici moře, míjím odbočku na Larisu a nemůžu si nevzpomenout na kousavou deku na chatě, která se jmenovala stejně. Asi 100 kilometrů před Aténami auto přestává táhnout! S pedálem zašlápnutým až někam do asfaltu nepřekračuji rychlost 120 km/h, a když se dálnice zvedá, musím dokonce podřazovat, což v hustnoucím provozu blížící se megaaglomerace není nic příjemného. Trnu hrůzou, abych někde nezůstal viset.

V Aténách jsem kolem jedné po obědě, provoz už je šílený a po okýnka naložené auto těžkopádně kličkuje v pruzích. V navigaci vylovím autorizovaný servis a zastavuji před opravnou na chodníku. Jsou dvě hodiny, dneska už mi tu diagnostiku nikdo neudělá, fasuji vizitku a mám prý zavolat. Pokračuji směr nejbližší Praktiker, kde potřebuju ještě „dorovnat“ nákladní prostor. Volám si s právničkou, jestli zítřejší schůzka platí, naštěstí ano. Píšu Dimimu, našemu řeckému andělovi. Prý má servis v baráku a dojde se mi zeptat. Sice teď není moc kam spěchat, ale i tak jsou to nekonečné minuty, a kdybych si kousal nehty, jsem někde u loktů. Plán je v ohrožení, a s tím se vždycky těžko smiřuju!

Dimi volá zpátky, když u něj budu do půl hodiny, v servisu mě ještě vezmou. Láduju Waze a vyrážíme vstříc dalším mýtnicím, kterých je i na aténských dálnicích plno. Kastlík už přetéká účtenkami, které bůhví proč schraňuji. Visím v zácpě, protože Řekové se vrací z práce. S vyplazeným jazykem dojíždím na Kareas (je to z ulice Metamorfosis od Praktikeru 25 km a cesta trvá nejmíň třičtvrtě hodiny), kde už čeká Dimi. Naštěstí, protože angličtina nepatří k jazykové výbavě nikoho v servisu. Opravář připojí krabičku a po chvíli hloubání v notebooku mi sděluje, že vše kolem filtru pevných částic je totálně ucpané a auto proto nemá výkon. Za cca 400 euro je možné dát filtr vyčistit, musí se vymontovat a poslat někam do továrny. Zabere to dva až tři dny. Zjišťuji, jestli v nouzovém režimu zvládnu dojet až do přístavu. Prý ano, ale zážitek to nebude. Není na výběr, risknu to, ale auto musí do servisu co nejdřív zpátky, tohle je čára přes rozpočet, a bude to ještě zamotaná „taktická bitva“.

Strávím příjemné odpoledne v Kůzlátkách (tak se jmenuje Dimiho oblíbená taverna nedaleko) a po kopcích nad čtvrtí Iliopouli. Večer už v dešti a potmě přejíždím do centra Atén do dalšího hobby marketu Leroy Merlin, kde objednávám obklady do koupelny a další materiál, který se nám nelíbil v Praktikeru. Pak pokračuji někam k St. Viktorias, kde mám zabookovanou noc s bezplatným parkovištěm. Hotel jsem stihl rezervovat odpoledne někde v uličce s toaletními mísami, zatímco jsem čekal než Dimi doběhne do servisu. Všechno se děje tak nějak na minuty, nic není a ani nemůže být připravené, když dopředu nevím jestli do Atén dojedu, jestli zítra bude schůzka, jestli stihnu večer trajekt.... Nicméně když máte telefon a kreditní kartu, cestování je dnes hračka. Jsem snad unavenější než včera, asi možná i tím stresem,co bude s autem. Pokud odpoledne byl provoz ve městě silný, teď je příšerný. Přes déšť a plno světel není vidět na krok a navigace mě vede někudy přes Syntagmu a pak úzkými uličkami. Pokud jste v Aténách někdy byli, dovede si ten chaos a zácpy na silnicích představit. Osobně řídím rád, s výjimkou dvou situací: deště a tmy. Teď si k tomu připočítávám ještě nevýkonné auto s dost možná překročenou nosností a vzrůstající únavu. Kupodivu ale nenadávám, a začínám se podezřele často šklebit. Pokud tohle dobře dopadne, nakreslím si řecký řidičák!

9. Podepisujeme smlouvu! Pátek 21. února 2020, den na který čekám více než půl roku. Schůzka má být v 9:30 v „hodinové“ kanceláři nedaleko Monastiraki. Má se jí účastnit kromě mě a paní prodávající i moje právnička, a přijít by „mohla“ i notářka, která to celé tak nějak organizuje. V kavárně za rohem se ještě před tím potkávám a poznávám s právničkou. Teprve teď se dozvídám další hrůzy posledních hodin: notářka chtěla termín na poslední chvíli zrušit, návrh smlouvy poslala pozdě a plný chyb, jež rozhodně nelze nazvat triviálními překlepy (když neumíte po půl roce „připravování“ napsat ani datum narození účastníků, bude cosi špatně v jejím přístupu). Je evidentní, že obšlehla něco staršího jako mustr a ani si to nezkontrolovala. Naštěstí moje zástupkyně měla už nekonečného dohadování plné zuby a tak místo „reklamace“ raději stiskla zuby a vše sama opravila a zaslala zpět.

Z hotelu jdu na schůzku pěšky kolem tržnice

Schůzka se koná! Všichni jsou milí, ale když notářka odejde něco kopírovat, o překot jí jeden přes druhého nadáváme. Československy, anglicky, a jistě i řecky. Kvůli mně je celé jednání vedeno v angličtině, pouze v detailech spolu všechny tři ženy hovoří řecky a já se od právničky dozvídám zkratky. Zápis má přes dvacet stran a je samozřejmě pouze řecky. Začínám z toho mít srandu, protože kdyby se dámy dohodly, možná za chvíli podepíšu glejt o svém zotročení. Ve smlouvě se řeší každičký detail, jména mých rodičů jsou foneticky přepsána, stejně jako místo narození. Před samotným podpisem je potřeba převést peníze. Očekávám potíže a taky jo, ani z Airbank nejde tak velkou sumu a navíc v eurech poslat jen na základě dočasně zvýšeného limitu v mobilbankingu, musím proto kontaktovat infolinku. Naštěstí tohle jde jak po drátkách a tak rychle chudnu. Posláno, podepsáno! Zápis z jednání prý dostaneme brzy. S prázdnýma rukama opouštím zasedačku, notářka spěchá na letadlo a my se po sobě díváme. Tuhle paní už nechci nikdy vidět, myslí si všichni (mně se to samozřejmě nepovede, bydlí na Milosu hned ve vedlejší vesnici). Alespoň jdeme s právničkou na oběd, trochu to celé zhodnotit, porovnat si poměry tuzemské a tamzemské, projít se pod Akropolí. Pípá mi mail. Notářka poprvé v životě udělala něco rychle, poslala účet. Jakýkoliv úkon související s prodejem jí trval v průměru půldruhého měsíce, ale zaplatit chce dvě hodiny od podpisu. Mrazivé zjištění, že za několik hodin její práce (odhaduji, že těch hodin moc nebylo) rozložených do půl roku, jí mám vysolit asi jako za desetidenní dovolenou, a nedá se s tím nic dělat, ona je zákon. Ještě pořád ji mám v přátelích na FB. Teď už zbývá jen u hotelu vyzvednout auto (nechali mě tam parkovat dávno po checkoutu), znovu dojet do Praktikeru (jiného, blíž k přístavu) a v osm večer se nalodit na Olympus plující po trase Piraeus-Milos-Santorini-Rethymno (vypisuji to schválně, protože společnost Sea Speed Ferries touhle linkou rozšířila možnosti, jak se k nám na Milos dostat, a třeba i z Kréty).


V přístavu jsem včas, ještě stihnu pěšky nákup v Lidlu

To nejtěžší, fyzicky nejtěžší, ale teprve přijde. Teď to bude minimálně pět hodin na trajektu, a za 51 hodin než zase pojedu zpět do Atén, musím stihnout rozbít dvě zdi, vybourat půl kuchyně, rozsekat sedm řad dlažby a dalších asi dvacet úkolů tak, aby chlapi ve středu mohli rovnou začít stavět. V únoru není lodní řád na Kyklády tak frekventovaný a jediná vhodná loď pluje zpět na pevninu v pondělí ve tři ráno, takže jsem (ani nevím kdy a kde přesně za posledních dvacet čtyři hodin) už domluvil servis auta na pondělí ráno a zkusím risknout, že mi ho do středy opraví, abych se zase vrátil být stavebníkům k ruce, a hlavně tedy auto. Bydlet během stavby totiž budeme na opačném konci ostrova, a pokud tohle vyprávění čtete pozorně, víte že jsem tam loni strávil v srpnu dovolenou. 10. Když to neumíš, tak to nedělej! V hluboké noci parkuji v naší (mojí!) ulici a modlím se, aby „teta“ nezapomněla nechat klíč ve dveřích, jak jsme se zprostředkovaně domluvili. Uf, je otevřeno, ale světlo nesvítí a když nahodím jistič, pořád tma. Se zlým tušením se vrátím ven k hodinám. Elektroměr je přelepený cedulkou s logem DEH. Svítím si čelovkou a za pomoci funkce Bixby se snažím mobilofoťákem přeložit text. .....něco, něco něco....odpojen...... nezaplaceno.... V panice se snažím dovolat prodávající, ale v půl druhé v noci to nepůjde. Ještě dopoledne u podepisování o tom byla řeč, že závazky za energie jsou vyrovnány a dům je bez dluhu. Vztekle se vracím do auta pro věci. Nakloním se nad sedadlo spolujezdce, zavadím čelem o strop a náraz mi drbne obličejem o vršek vysavače. Perda do nosu, že chvíli tancuju hula hula a zkoumám, jestli nos není zlomený. Vztek mě opouští, ale přepážka bolí dalších 14 dní. S čelovkou můžu fungovat dobře, ale klimu nejde zapnout, barák je vymrzlý a první noc v novém bytě domě na staré matraci na zemi bude patřit k těm, na které se nezapomíná. Vstávám po pár hodinách, jen co je trochu vidět. Teď hlavně všechno dobře zorganizovat, mám dvakrát denní světlo na to abych stihl zadané úkoly než zase uteču do Atén. Je potřeba nakoupit a navozit dlažbu, lepidlo, domluvit se na poslání nabídky z elektra. Teta přináší prodlužku, že si mám elektriku napojit u ní. Odpoledne se staví nějaký známý paní majitelky (bývalé, haha, konečně) a načerno mě zase připojí, než stihnou vyřešit papírování. Všimněte si, že teta přišla o uvozovky.

"Vysekej to, ať u dveří nejsme do kopce!
Pitarákia
Díky tetě mám dokonalý servis. Zdědil jsem jí s domem.

Vrhám se na bourání dvou zdí, kde chceme vestavnou skříň. Seznamuji se s půjčenou vrtačkou, nasazuji vrták a ve výšce dva a půl metru ze štaflí a ze židle buším do omítky. Jde to šíleně pomalu, směsné zdivo je tvrdé, dobře se odlupuje jen vápenec. Když už neudržím ruku sevřenou, vyhlašuji přestávku na svačinu a změnu programu, protože úkolů je hodně a tenhle by mohl být taky tím posledním. Hodně mi pomáhá teta, která s pokřikem kterému ale vůbec nerozumím co chvíli něco přinese. Hodná stará paní mi dokonce servíruje horkou vodu a granulované Nescaféčko, abych si namíchal podle chuti. O víkendu dostanu ještě pitarákie (najděte si co to je!) a v neděli jsou pravidelně smažené sardinky. Neptá se, co z toho bude mít, jsem pro ni cizí člověk, jenž koupil dům jejího bratra a teď tu dělá celé dny kravál, až se vesnice otřásá. Ale tohle už mě nepřekvapí, je to „jen“ jeden z důvodů, proč je Řecko lepší místo k životu než Česko. Vracím se k vrtání, demolice pokračuje strašně pomalu. Až později se dozvídám, že u kanga měl být plochý sekáček, s nímž to rozbíjení samozřejmě jde... Sobota i neděle málem splývají v jedno, jen s tím rozdílem že po druhé noci se nemůžu pohnout, jak celé tělo bolí. Odpojuji starý dřez, velkým kladivem rozbíjím kuchyňskou sestavu, venku za domem se už vrší tak dva kubíky odpadu.


Příprava na překlad

Neděle večer, unaveně se rozhlížím prostornou místností. Všude souvislá vrstva prachu. Vykutal jsem dvě díry do zdi na překlady, ale ještě se to bude muset dočistit. Víc už nedám, zkusím se trochu prospat, ve 2:30 budíček a hurá do přístavu. Potřebuju, aby se trajekt objevil včas, protože na auto čekají v servisu. To se samozřejmě nepovede, loď připlouvá se skoro hodinovým zpožděním. Jsem vynervovanej, ale to není nic proti tomu, co mě bude čekat ve středu...


11. Aténská pohodička, o kterou jsem nestál

V Piraeu už zkušeně vyjíždím z lodní garáže v patře a podle nastavené navigace mířím do okrajové čtvrti Atén. Dálnice z přístavu je v tuhle denní dobu pořádně zacpaná, ale po „vyškolení“ z minulého týdne se mi teď s prázdným autem jede o poznání lépe. Za necelou hodinu nechávám Forda v servisu a busem se vracím do centra. Auto prý bude k vyzvednutí ve středu odpoledne kolem čtvrté, čímž se mi možnosti návratu na ostrov zužují na jediný trajekt ve středu v osm večer. Tím je taky jasné, že chlapi si vezmou z letiště taxíka, mají totiž plánovaný přílet na Milos ve středu po obědě. A musí taky přespat nouzově v rozkutaném domě, protože já připluju až někdy v noci.


Auto na opravě, do města MHD

Začínají mi dva zbytečně plonkové dny, kdy kromě vyřízení internetového připojení (Cosmote), vyzvednutí obkladů do koupelny a sehnání těch nejlepších matrací nemám moc co na práci, a nejradši bych teď v Aténách vůbec nebyl. Původní plán sice začínal stejně, brzy ráno z ostrova připlout kvůli nákupům, jenomže jsem se hodlal zase večerním spojem s naloženým autem na Milos vrátit. Místo toho si dopřávám oběd s paní bývalou majitelkou (ještě pořád je v Athénách, má tu nějaké vyřizování), hledám si nocleh (na dvě noci, každou jinde, rád poznávám nové hotely), v outletu kupuju trenýrky a v Kůzlátkách hoduju s Dimim.

Na kávičce s Dimim. To jsem ještě nevěděl, co mě čeká večer...

Úterní odpoledne díky tomuhle upovídanému Opavákovi krásně uteče, sedíme ještě na kávičce ve vyhřívané zahrádce kousek od metra na Ilioupoli (Ηλιούπολη). Se soumrakem se vracím na hotel, mimochodem solidně zařízená studia se nachází v posledním pátém patře domu nedaleko metra ΜΕΤΑΞΟΥΡΓΕΙΟΥ a jejich zvláštností je, že jsou plně automatická. Zadáte kód ke vstupu do domu, do společných prostor, i do jednotlivých pokojů, žádná recepce, nikde nikdo.

V Aténách mám čas

Po sprše hodím oko na zeď FB a teď teprve začíná drama. Zítřejší večerní trajekt je kvůli nepříznivému počasí zrušen! Vypadá to sice, že společnost se prostě jen rozhodla z neznámých důvodů nevyplout, protože v celé egejské oblasti není hlášena bouřka ani silný vítr, to mi v tuhle chvíli ale moc nepomůže. Pokud nestihnu trajekt ve tři odpoledne, čekají mě další dvě zbytečné noci v Aténách, protože je kalendářně zima a další trajekt odplouvá na Milos až v pátek. Co budou chlapi na ostrově ty dva dny bez auta a bez materiálu dělat, radši nedomýšlím. Jenomže, auto má být hotové hodinu po odplutí trajektu! Můžu sice na ostrov letět a tam půjčit narychlo auto kvůli stavbě, ale dva lety navíc a půjčovné jsou náklady, které fakt nechci platit! Píšu Dimimu, jestli se to nedá popohnat... Jestli jste někdy zkoušeli někoho z místních v Řecku popohnat, dobře víte, že to nejde. Udělají to, až to bude, a přijdou, až se jim bude chtít. Dimi je ale dobrák a tak hned běží za vedoucím servisu se poptat. Přichází neurčitá zpráva, filtr pevných částic přivezou vyčištěný hned zítra ráno (rozuměj nejdřív po deváté) a pokusí se to poskládat včas. Z úterý na středu nemám klidné spaní.


Když na bookingu nedáváte pozor, můžete taky vyfásnout sdílený byt i s nájemníky :-)

12. Thriller jak blázen Ráno se musím krotit, abych nevstával zbytečně brzy. Jsme s Dimim domluvení, že se sejdeme v servisu až po desáté, chudák si kvůli mně vyměnil směny, aby mě ještě podpořil. Netuším, kdy bude auto připravené, vím ale že kromě minimálně hodiny a půl cesty do přístavu (vychází to na odpolední špičku kdy Řekové končí v práci) musím ještě v Leroy Merlin naložit dvanáct krabic sněhově bílých hladkých obkladů, na jiném místě vyzvednout matrace (na postele o šířce 160 cm to nejsou žádní drobci) a potřeboval bych nejlíp i do Praktikeru pro židle. Mohl jsem vše nakoupit včera, jen kdyby to bylo kam dát. V servisu tlačím opraváře očima, sice když jsem přijel, už na autě makali, ale trvá to celé moc dlouho, a ze zkušební jízdy se mechanik vrací nespokojený, pořád to nejede jak by mělo. Znovu rozebrat a zkoumat, znovu a znovu.


Aktivní důchodci v Dimiho čtvrti

Kolem poledne je auto hotové, platím domluvenou sumu a málem Dimimu přejedu nohy, jak rychle startuji. Dokázal chlapec nemožné, ale děkování odkládám až bude chvíli čas, teď jde o všechno. V centru Atén parkuji v podzemní garáži hobby marketu, sprintuju s dokladem na pokladnu. Tady ne pane, drive in pro objednávky je totiž z druhé strany budovy, kdo to měl vědět... Vymotám se spletí podzemí ven, před skladem stepuju jak Fred Astaire, do toho volají chlapi, že přistáli na ostrově a už jsou na baráku. Se skladníkem naházím krabice do kufru a mažu směr výpadovka Piraeus. No mažu..., centrum je totálně ucpané, a nepřipevněné krabice a hlavně jejich obsah (měli to samozřejmě vlhké a pár krabic se neúprosnou fyzikou rozpadlo) cestuje po úložném prostoru auta. Na frajera, jak jsem to viděl párkrát v Řecku, na červené na semaforu vyskakuji a chci obsah kufru porovnat. A už sbírám obklady z asfaltu, protože z fyziky já byl vždycky na štýru. Co si ti za mnou musí myslet, je mi teď celkem jedno, zrovna řeším jak vjet do křižovatky jež je tak ucpaná, že nemáte prostě z vedlejší kudy, protože nové vlny zelené vám auty zalévají volnou cestu (nevjížděj, když nemůžeš pokračovat). Pomáhá mi pán na velkém skútru, který se nadrzo nacpe do protisměru čtyřproudé dálnice (!), aby si nadejel do odbočení vlevo. Jedu za ním. Čas ještě mám, ale asi všichni lidi z Atén jsou teď v jednu chvíli na silnicích a to mě ještě čeká Syntagma a Omonia... Nábytkáře beru takovým sprintem, že po krátkém váhání oželím i hot dog za pokladnami (to už je vážné), čas sice ještě chviličku mám, Praktiker už nestihnu, ale co kdyby se to někde ještě seklo. V Piraeu tentokrát odplouváme až někde z Gate 9, samozřejmě přijíždím z druhé strany a tak další zácpy. Uf, jsem tam, na trajektu. Nejpomalejším z pomalých, mém loňském oranžovém fantomovi (psal jsem o něm ve druhé kapitole). Už z přístavu vyplouváme asi s půlhodinovým zpožděním, ale je mi to dnes jedno. Tahle blbá pomalá loď mi právě zachránila fakt hodně tisíc a nepříjemnosti se začátkem stavby.


Připlouváme

Tedy pokud vůbec doplujeme, něco na tom nahlášeném počasí asi přeci jen bylo, když postupujeme ještě pomaleji a na Milos se místo v deset večer dostávám až o tři hodiny později. Chlapi už mají samozřejmě půlnoc, a to doslova, když to beru ještě v jejich českém čase. Utábořím se na zemi a přestože mi hlava šrotuje pod dojmy zatím nejvypjatějšího dne, rychle usínám. Zítra nám začíná rekonstrukce!


13. Stavíme!

Tenhle chlapík si zaslouží být v úvodu článku. Mistr ostrých nožů a sympaťák od nás z marketu.

Nehodlám zde do detailu popisovat, co který den děláme, protože správně vedená stavba si vyžaduje souběh minimálně padesáti drobných úkolů. Kromě toho si to už ani nepamatuju. Chlapi jsou profíci, ale málo platné, na český Alca plast řeckou spojku jen tak nenapasuješ a tyhle zkušenosti zatím neměli kde získat, takže kmitám mezi stavebninami, elektrem, truhlárnou a skládkou, někdy i třikrát za dopoledne. Kromě toho vrtám, sbíjím, sekám, nakládám, luxuju a sleduju hodiny, aby nám někde nezavřeli když něco budeme potřebovat. Náš běžný den (pracujeme celé tři týdny každý den včetně nedělí) začíná kolem třičtvrtě na sedm, kdy se spontánně budíme. Protože chlapi kromě kafe skoro nesnídají, mám honičku aby na mě moc nečekali, a stejně většinou bagruju croissant až se zednickou lžící v druhé ruce na stavbě, kam po dvacetiminutové jízdě přijíždíme z druhého pobřeží. Zase totiž bydlíme v půjčeném domě, ani po podpisu smlouvy se na mě bývalá majitelka nevykašlala. A její teta se mojí dvojité posily taky nezalekla, a dál nám všem pilně několikrát do týdne servíruje svačinky. Na (prý) třiasedmdesát let, klobouček!

Většinou jsme na stavbě ještě před osmou, a tak stepuju před stavebninami, abych dokoupil vše ze seznamu, který pan stavbyvedoucí na závěr předchozího dne připravil. Jeho organizaci obdivuju! Možná se praxí naučíte pracovat rukama, ale poskládat aby na sebe jednotlivé úkoly a etapy ve třech místnostech navazovaly, že vám nebude nikde nic překážet, že si například pokládání nové dlažby rozdělíte na sektory abyste měli pořád kudy chodit, že vám nedojde v nevhodnou dobu materiál a že všichni budou mít pořád co dělat a nebudou se vzájemně zdržovat, to chce fištróna, což si nikdo neuvědomuje. Ta stejná věc se dá postavit i za dvojnásobek času, aniž by někoho vůbec napadlo, že něco drhlo. To ale není náš případ.


Zásobování funguje! Na Milosu se skvěle nakupuje

Kromě toho má náš předák zajímavého koníčka - děsně rád a dobře vaří. Hned první dny rekonstrukce k nám navíc přichází z Česka zprávy, že zmatení ovčané vykoupili obchody s potravinami a že špagety jsou snad dokonce na příděl. Fotím si plné regály našich řeckých supermarketů (na ostrově jsou tři velké prodejny, představte si velikost asi jako průměrný Albert). Hned při prvním doplňování proviantu jsou chlapi dostupným sortimentem hodně překvapení, na ostrově s pěti tisíci stálých obyvatel kdesi daleko na moři čekali spíš asi pojízdný konzum s pečivem na objednávku. Zjišťujeme, že místní maso (a teď nemyslím jen hovězí) kvalitou vysoce převyšuje maso tuzemské supermarketové, při zajímavém poměru cen mletá ku steakům.

Tušíte správně, odteď každý třetí den uzavírá směnu středně propečený biftek. Obědy jsou ještě rychlejší, denně máme těstoviny, k nimž střídáme omáčky. Na siestu se tady nehraje, než talíře opláchnu (myčka bude až v závěrečné fázi výstavby, zatím by nebyla kam zapojit), oba už zase mávají nářadím. Úkolů je strašně moc a pořád se objevují nové a nové, každý kousek domu je totiž zpracován tak, aby co nejlépe sloužil. Dopředu i za pochodu si hrajeme s detaily – držák na mýdlo půjde na tuhle stěnu, někdo se rád při sprchování opře o volnou stěnu, vymýšlím si. Tuhle přechodovou lištu bude potřeba zamáznout čirým Fixolem, nebude ti tam padat binec a bude to vypadat dobře, ukazuje mi stavbyvedoucí méně důležitý úkol, který mám zvládnout až po jejich odjezdu (budu zůstávat o pár dní déle a dodělávat věci na které stačím). Po několika dnech práce si uvědomuju, na jak moc věcí jsem dopředu vůbec nemyslel.

Mojí blbostí nám záchod dal zabrat

14. Tak taky trochu samochvály Příležitost pochválit i sebe. Nejde ani tak o to, že se mi během stavby podařilo nezapomenout na žádnou důležitou věc. Těch deset let dovolenkování v Řecku po studiích a apartmánech (nikdy jsem nebyl ve velkém hotelu!) mi dalo jasnou představu o tom, jakým způsobem poskytovat ubytování NECHCI.

Jak se vám líbí "bar"?

Že sice většina lidí na dovolené odmítá vařit a chodí raději do taverny, ale když si chcete ohřát vodu na kafe a ani druhá plotýnka po deseti minutách od zapnutí nežhaví, slíznete to v recenzích, a po právu. Že většina turistů si vybírá hotel podle toho, jestli je pokoj s výhledem na moře, ale už nečeká, že jim pod okny vede hlavní silnice a že záchod dvakrát spláchne a potřetí začne protékat. Že večery na balkóně jsou sice romantické, ale když jeden ucucává víno z půllitru co tu nějaký předchozí Karel zapomněl a druhý z omláceného hrnku, protože dvě stejné skleničky aby pohledal, a suché bílé se dá kupovat jedině se šroubovacím uzávěrem, když vývrtka nět, něco DOST tomu k dokonalosti chybí. Kromě jedné výjimky jsme na dovolené zatím pokaždé kupovali jar, houbičku, sháněli se po kolíčcích na prádlo (na plavky a ručníky, vítr je sviňa), nikdy neměli sůl a vždycky museli pátrat po nejbližším obchodě. Když jsme nedejbože letěli s českou cestovkou, klimatizace byla za příplatek. Detaily, ale opakují se pokaždé a otravují ty jinak rajské dny zvané dovolená v Řecku. Tak takhle to tady nebude, opakuju si, když se rozhlížím po proměňujícím se prostoru. Elektro je objednané, jakmile bude kuchyně dospárovaná, mohou přivézt pračku, ledničku i myčku, sjedeme koupit desku a začne se skládat linka. Vypečou nás postele – v Aténách v obchodu zatížené snad třiceticentimetrovou matrací vypadaly elegantně a bytelně, ale tady po sestavení máme strach na ně pustit (těžší) veřejnost. Co naplat, zdvojíme prkna, přidáme trámek a extra nožky doprostřed. Cena postele je teď sice trojnásobná (pokud byste někdy chtěli na Kykládách stavět, důrazně doporučuju vybrat si jiný typ než dřevostavbu!), ale tenhle macek už něco udrží. Podlaha v ložnici jde nakonec komplet pryč, ani trámky pod prkny které se při lednové sondě zdály ještě dobré, už nevydrží, a tak znovu dávám vydělat truhláři.

Podlaha v ložnici - než to začalo

Stejné místo - průběžný stav

Zabrat nám dá taky záchod, a s ním vlastně moje samochvála končí. V tom zmatku jsem v Aténách vybral krásnou velkou toaletu, to se bude trůnit. Akorát bylo potřeba spodní výpusť, a já vzal zadní! Vrátit by to sice šlo, ale otočit se do Atén je moc drahý špás a na ostrově takhle pěknou mísu nikde nemají, takže se pan mistr trochu zapotí (a já si zajezdím, protože nám pasuje až asi šestá spojka).


Tady jsme vám zapojili internet :)

Desátý den od začátku rekonstrukce je funkční pračka, takže s úlevou přepírám oboje montérky. Pozítří svádím souboj s Cosmote, podle nichž kabel zavedený na barák zvenku zezadu (bylo už dávno před námi) rovná se hotová přípojka. To, že jsem kabely v lednu z celého domu vystříhal, protože jsem prostě nechtěl mít potahané stěny v obou ložnicích, taktně zamlčím, i když teď trošku lituju že jsem s tou likvidací přípojky raději nepočkal. S beraní zarputilostí se s nimi online hádám, až se servisní auto objeví znovu a alespoň mi na střeše přetáhnou přípojku blíž. S tím už si poradíme a skrz elektro vedení starého bojleru přivádíme kabel do skříně zhruba uprostřed apartmánu, aby byl signál všude dost silný. Mimochodem, ten bojler už nebude potřeba!


Provizorium ale pereme!

15. Solární ohřev a klimatizace Začíná se rýsovat reálný konec stavby! Už nedojíždíme z druhé strany ostrova, dům je způsobilý na bydlení, vždyť záchod i vařič jsou na svém místě. Mimochodem, čtyřplotýnkovou desku jsem v Řecku viděl jedině v elektru, tak snad nějaké hospodyňce uděláme radost. Horkovzdušná trouba taktéž vyzkoušena, to se bude musakovat!


Kocour Marcos kontroluje troubu

V prvním březnovém týdnu stanovujeme dead line na pondělí 9., do té doby musí být vše podstatné hotovo. Kontrolujeme letenky do a přípoje z Vídně, poměr délka letu/cena, chlapi se vrátí ve středu 11. března po rovných 3 týdnech v Řecku. Z menších věcí už zbývá jen dokoupit nádobí a kuchyňské potřeby, opravit omítku a zapojit několik zásuvek. Jediné, co ještě není, je druhá klimatizace (do menší ložnice) a solární panel se zásobníkem na ohřev vody (v Řecku se to jinak nedělá), které doručili z elektra včera. Chlapi se ale ani na jedno netváří a dlužno dodat, že restů máme ještě hodně, takže na obojí domlouvám místní síly.


Ložnice ještě na starých prknech, budoucí nika
Natahování perlinky

Let do Atén má zpoždění, ale chlapi přestup naštěstí i tak stihnou. Je středa 11. března, mám dva dny na to dodělat resty, v pátek 13. odpoledne se naloďuji a v sobotu mi letí Laudamotion do Vídně. Ve čtvrtek ráno se objevuje Vagelis, místní instalatér v důchodovém věku, kamarád bývalého majitele mého domu. S mladším kolegou (nebo synem, ani jeden nemluví použitelnou angličtinou a ještě se pochechtávají, že jsem z Tsechia) si prohlédnou střechu a můj žebřík, přiváží lana, a naživo mi ukážou, kterak bez plošiny jen s použitím lidské síly dostat veliký sud na místo určení. Prostě ho vytáhnou smykem po žebříku jako po kolejích!


Sranda to nebyla, ale oni to prostě umí

Solární soustavy na vodu se výkonností dělí podle ohřívací plochy a velikosti zásobníku. Na doporučení v místním elektru jsem raději objednal o něco větší, aby nikomu z hostů nedošla teplá, a tak máme tři metry čtvereční ohřívačku a dvě stě litrů zásobník. Sluníčko zajistí vodu horkou až 80 stupňů a řecké počasí zase, že (prý) ani v zimě není potřeba vodu dohřívat. V poledne je hotovo. Uf, tohle byla důležitá záležitost a jako Čech jsem na svou solární ohřívárnu náležitě hrdý. No kdo to má, solár na střeše! A ty mramorový prahy, že jo!


Provrtat skoro metrovou zeď není jen tak

Ovšem s klimatizací,s tou to zatím nevypadá dobře, soused nějak pořád nemá čas a tak přemýšlím, že to asi „chudák“ bude instalovat sám. A nebude! Je čtvrtek 12. března a odpoledne se roztáčí spirála událostí, jež většině z nás na delší dobu změní život. Náš fitness klub v Brně bude od zítřka zavřený, Evropu obchází strach z corona viru. Mám práce nad hlavu, takže kromě nezbytné organizace a správy sociálních sítí (musíme dát klientům vědět, že přerušujeme činnost) zatím nic neřeším. Je pátek 13. března, situace v ČR se dynamicky vyvíjí, teď už je jasné, že každý kdo se vrátí ze zahraničí, má nakázáno být 14 dní v karanténě. Česko mi nechybí, ale po měsíci v zahraničí a mnoha dnech o samotě odmítám představu, že bych měl místo chození do práce být 14 dní v malém 1+1. Nikam nepojedu! V přístavu měním lodní lístek na „open“ a všechno je najednou jinak. Úkoly, které jsem hodlal dokončit v průběhu jara těsně před letní sezónou, prostě udělám teď! Všechno se musí vymalovat, vyladit, dovybavit. Letenka sice propadne, ale teď s odstupem tohle rozhodnutí hodnotím jako nejlepší v životě.

Z průběhu instalace

O víkendu tedy instalujeme klimatizaci. Soused se přišel v pátek na tři minuty podívat. Zjišťuji, že je to profík, s firmou jezdil instalovat klimy po celé Evropě! Teď na Milosu pracuje na rentgenu, tak doufám, že vy ho nebudete nikdy potřebovat! Provrtat skoro metrovou stěnu není žádná sranda, venkovní část s větrákem bude stát na střeše. Mám teď dvě klimatizace, původní ve velké místnosti kde je jedna postel, nová v menší ložnici kde je postel č.2. Výkonnostně by sice stačila jedna, ale pokud bude v domě bydlet víc lidí a nebudou rodina, jistě ocení, že si mohou dveře do ložnice zavřít. 16. Všichni se bojí covidu I v Řecku se atmosféra rychle mění. Stihnu ještě ve stavebninách pořídit 10 kg barvy (proč jsem jen nevzal víc, kdo to mohl tušit), než většina obchodů kromě těch s potravinami z rozhodnutí vlády zavírá na neurčito. V supermarketu potkávám první lidi v rouškách. Potřebuju na úřadu přepsat vodoměr na své jméno, ale kancelář je zavřená a muž za oknem mě odmítá pustit dovnitř. Píše mi telefonní číslo na papír a ukazuje skrz sklo. Denně sleduju stránky české ambasády v Aténách, protože z řeckých médií bych se toho moc nedozvěděl.


Začíná platit zákaz vycházení, kromě šesti výjimek (úřad, nakupování, k lékaři/do lékárny, péče o blízkou osobu, banka, křtiny/svatba/pohřeb v tomto pořadí, a... fyzická aktivita). V praxi u sebe musíte mít buďto papír s vypsanými údaji a důvodem cesty, nebo před odchodem poslat sms s číslem důvodu. Nadávám a vypisuji papír, ale zpětně si říkám, že oproti českým nařízením bylo tohle pravidlo zlaté. Poslat sms od českého operátora mi samozřejmě nejde, ale protože mě čeká přepis elektřiny, online objednávání asi milionu věcí a některé internetové formuláře prostě cizí předvolbu neberou, stejně si musím pořídit řecké číslo. Od té doby sázím esemesky jednu za druhou, brána funguje skvěle a potvrzení chodí do tří vteřin. Nejvíc samozřejmě využívám čísla 6, abych se mohl ve volném čase toulat po ostrově (nesmíte se ale někde opalovat nebo jen tak zevlovat, protože to není fyzická aktivita a mohli byste dostat pokutu). Raději všude nosím měřič tepové frekvence a když tak budu tvrdit, že jsem zrovna doběhl, pokud tedy nejdu do obchodu, což je důvod číslo dva.

Na duben teplota moře slušný!

Špatné to je v období řeckých Velikonoc (letos vyšly týden po českých), úřady se obávají masivního přenosu viru (Řekové o svátcích navštěvují své příbuzné) a tak pro jistotu zakáží i neodůvodněné cestování v nejbližším okolí. Několik dní proto radši ani nejedu autem nikam, protože riskovat pokutu se mi nechce. Vědomě porušuju nařízení (to nejstupidnější) až týden před koncem jeho platnosti, je krásné teplo a tak se na opuštěné plážičce nedaleko odsolovací stanice vykoupu, moře už má 20 stupňů! Zavřené stavebniny jsou jednoznačně největší komplikací celého projektu, kromě několika věcí v truhlárně/obchodu s barvami, který je bůhvíproč otevřený (asi se majitel zná se starostou, protože kartou se tu v téhle době platit nedá, aby nikde nebylo vidět, že mají otevřeno) se teď na ostrově nic koupit nedá, a tak se probojovávám nabídkou online obchodů, které samozřejmě nemají weby v angličtině. Je potřeba koupit ložní prádlo, ručníky, utěrky, sadu nádobí na indukci, barvy, lak na dřevo, a asi padesát dalších věcí. Za pomoci překladače louskám jeden řádek za druhým, přičemž pochytávám další slovíčka (aritmo, metaforiki). Nejhorší je, když je stránka psána v kódu, který nelze ctrl c/v (předpokládám nějaké flash animace nebo něco), to pak musím na mobilu přepsat ručně písmeno po písmenu, můj učitel řečtiny Marek musí mít z takové přípravy radost.


Zoufale potřebuju taky aspoň kraťasy, protože v únoru nikdo s letním oblečením nepočítal a už se dost otepluje. Zvláštní pocit, měl jsem teď už pilně vydělávat, a místo toho pilně utrácím. Teď jen jestli bude ještě z čeho. Žiju v ráji, ale jsem tu sám a s nejistou budoucností se o štěstí mluvit nedá. Netuším, kdy se z Řecka dostanu. Low cost lety sice v systémech nalézt lze, ale jedna letenka za druhou je postupně rušena. Z termínů v polovině dubna se postupně posouvám týden po týdnu. Ještě že tak, protože online evidentně nakupuje celé Řecko, čekací doby se nechutně protahují, Praktiker (hobby market) mi dokonce dvakrát ruší celou objednávku, aniž by cokoliv vysvětlil. Potřebuji noční stolky, lampičky, žárovky, zrcadlo do koupelny (už druhý měsíc si čistím zuby v předním foťáku mobilu, než přijdu na „zlepšovák“ – v odrazu baterie to jde taky, na ortodoncii by koukali!), přehoz na postele. Jako poslední objednávám ve fotolabu tisk fotek, a ve „vetešnickém“ obchodě k nim rámečky. Všechno prodražuje poštovné na ostrov, už znám všechny spediční firmy a jejich sídla tady a jdu se dokonce představit na poštu.


Menší z obou ložnicí už s obrázky

17. Dokumenty Po večerech (když mám padla) sleduji dění v Česku a pěním ze způsobu, jakým ČT proměnila své zpravodajství v nejhlubší bulvár. Když Krimula s Emanem zavzpomínají na staré dobré časy železné opony a předhánějí se kdo zavře Česko na delší dobu, naštvu se doopravdy. I v Řecku jsou některá vládní rozhodnutí na hlavu, a třeba zákaz koupání v dubnu v moři opravdu nepochopíte, ale co je moc, to je moc. Podniknu menší rešerši (opět pomáhá Dimi) a dobrovolně se jdu udat na policejní stanici. Jsem sice v Řecku teprve dva měsíce, ale pokud se ještě trochu zdržím, stejně bych už ze zákona měl mít povolení k pobytu. Tady to sice nikdo nikdy zkoumat nebude, já ale chci mít v ruce papíry, že můžu kdykoliv cestovat do Řecka, protože mám důvod.


Návštěva policejní stanice připomíná manévry. Dveře jsou zamčené, ale okénko na strážnici mi otevřou. Když po obligátním jásas spustím anglicky co chci, policista ve službě odskočí málem dva metry. Kdyby měl po ruce skafandr, určitě by do něj skočil. Hned vybafne, odkud jsem se tam vzal? Dochází mi, že uprostřed karantény a lock downu tady prostě cizince nečeká. Uklidňuju ho, že jsem přijel už v únoru, no covid, don ´t worry. Dovnitř mě ale stejně nepustí, jen mi donese telefonní číslo, na které mám za půl hodiny zavolat (to by mě zajímalo, na co tu půlhodinu potřebují). Hlas na druhém konci ovládá angličtinu jakž takž. Vysvětluju. Snaží se mi to vymluvit výčtem dokumentů a potvrzení, které budu potřebovat. Vše mám nastudované, vše mám, pošlu emailem. Diktování přesné adresy je nejhorší, ale postmaster se nevrací, byla správně. Mimochodem, pokud občan EU požádá v jiné zemi unie o vyřízení povolení k pobytu, a má potřebné dokumenty, musí mu příslušný stát vystavit (konkrétně policie) povolení na počkání. Nečekám zázraky, řecká byrokracie je pověstná, ale přeci jen týden bez odezvy na mail se mi přestává líbit. Radím se s ambasádou, paní konzulka mi dokonce sama volá, vyhrožuji s nimi policajtům (křehký led, já vím). Konečně pán volá, že jsem ještě nedodal tři fotky. Fotograf má, samozřejmě jako všechno na ostrově, provoz zavřený,, a navíc si nepředstavujte, že každý žbrďa tu má webové stránky jako u nás, z nichž se všechno hned dozvíte, tohle je prostě venkov.


Katastr byl nakonec zavřený do půlky května!

Pomáhá obchod Germanos, kde mě prodavač vyfotí mým mobilem a fotku hned pošle na minilab. Policajti mají smůlu, tohle papírování budou muset dotáhnout. Pro jistotu ještě volají, jakého že jsem náboženského vyznání (ochi god), čím se živím (nedokážu mu vysvětlit, co je osvč, protože výraz selfemployment prostě neumí přeložit) a jak jsem se dostal do Řecka (autem vole, ze Severní Makedonie, ale i tohle je tenký led, protože neříct to Severní, možná v něm vzplanou vlastenecké tužby a mám po papírech). Suma sumárum, po patnácti dnech si konečně jdu vyzvednout povolení k pobytu. Tentokrát mi dveře odemknou, fasuji roušku, musím si vydesinfikovat ruce, nasadit latexové rukavice. Pak mě zase vyhodí ven a až za pět minut můžu dovnitř (k čemu těch pět minut potřebovali?). Zatímco v Česku je už rozvinutá roušková kultura a brzy asi začnou módní přehlídky nej roušek, já jsem v tom hadru poprvé, na konci dubna, a těch pár minut mi bohatě stačí. Vedro, nedá se dýchat. Volají mě dovnitř. Bez doteku čehokoliv se ocitnu v kanceláři, stojím, policista asi 3 metry ode mě (á, pan poučený!) mi ukazuje dokumenty na stole. Podepsat tady, tam a tamhle. A tohle je moje, vypadá to jako průkazka z transfúzní stanice, je tam moje fotka, nějaké nápisy. Kontroluji datum, protože vím, že povolení se vystavuje na pět let, tak aby se mnou nevyběhli. Je tam ale jedině dnešní datum a to mě trochu znepokojuje. Pokládám dotaz. Policajt chtě nechtě musí až ke mně a ukazuje na průkazce, že od dnešního data začíná běžet pět let. Má smůlu, kdybych měl covid, teď právě ho chytil.


Procházka nad naši vesnici

18. Opatření na ostrově Dělám si z toho trochu legraci, ale tyhle malé ostrovy a jejich obavy docela chápu. Populace je stará, máme tu jen zdravotní středisko a přeprava do Atén by byla náročná. Cestování na ostrovy je ovšem povolené pouze pro rezidenty. Každý týden přiletí nebo připluje jen několik málo lidí. Kdyby všechny hned izolovali a otestovali (testy tu rozhodně nejsou tak dostupné, jak začínají být ve stejné době v Česku), ostrov by mohl být bez opatření. Žádná nákaza se tu nikdy neobjevila, ale strach z ní je možná ještě nebezpečnější.

Nakupovat potraviny chodím každý třetí až čtvrtý den, postupně se frekvence snižuje, ani v supermarketu se mi už tolik nelíbí. Vydávají se tu čísla, a epidemiologická norma je zřejmě dost přísná, protože i ve velkém obchodě nesmí být najednou víc než nějakých dvanáct lidí.

Hlídáš?

Téměř pokaždé tak musím při příchodu čekat chvíli venku. Vtipná situace vzniká jednou, když u pokladny zpozoruji sousedku. Je to stará paní, těžko už chodí. I když to máme kousek, cesta je do kopce. Snažím se na ní zavolat (vím že se jmenuje Georgia), ale neslyší, soustředí se na placení. Prodavačka za plexisklovou stěnou (ty tu v každém obchodě vyrostly prakticky přes noc) nechápe co chci a dokonce se mě snaží zastavit, protože se má přeci dodržovat odstup! Umí ale anglicky, a tak rychle pochopí. Paní se otáčí, rukama nohama vysvětluju, že mám venku auto a hodím jí. Všichni se usmívají. Od té doby funguju pro naši uličku jako Rohlík.


To nejhorší mám už za sebou - přestál jsem období asi deseti dnů, kdy sluníčko téměř nevylezlo. V Řecku něco nemožného. Brzy to ale bude kompenzováno opravdu mimořádně pěkným počasím, které nám už vydrží až do léta. Přestože stovky kilometrů široko daleko není jediná bříza, můj hlavní alergen, mám reakci jak hrom a denně se cpu dvojnásobným množstvím prášků. Už to tak bude, jsem alergický na pyl z olivovníků (no co jinýho by tu mohlo tak silně kvést). Dny, kdy je práce nad hlavu (třeba když natírám trámy v ložnici), se střídají s volnějšími, kdy čekám na zboží z pevniny, podniknu pár výletů po okolí, vyčistím odlehlou pláž na severu od naplavených odpadků, co se jen do kufru kombíku vejde. Mimochodem, nejčastějším plastem na pláži je brčko.


Asi dvě hodiny sbírání naplavenin. Pláž, kam ale lidé nechodí.

Několik dalších zrušených letenek dává tušit, že na Milosu ještě nějakou dobu pobudu. Rozhoduji se rychle, objednávám další barvy a domeček dostane nový bílý kabátek i zvenku. Zanedlouho to stejné platí o střeše. Potom o terase. Mám dost bílého akrylátu a štětců, a tak postupuji metodicky skoro jako Zahrádkáři Kersku. Co není bílé, je modré. Jiná barva tu neexistuje. Vrcholem stylizování je oprava dvou květináčů, v nichž tu už půl roku živoří bezprizorní rostliny. Během stavby párkrát posloužily k odlití vody s vápnem a podobně (soráč), ale to nechci moc rozmazávat, aby mě nepopotahovali ochránci. Prostě vole všechny tři kytky přežily a aloe, tlustice i muškát se mají k světu. Později ze starých fotek zjišťuji, že k domu dřív patřily, a tak se nejedná o adopci, nýbrž recidivu.


Žijou!

19. Tipy na výlet a rozloučení Během výletů po okolí nově „objevuji“ bentonitový důl, a z tohohle místa mi taky padá čelist. Jestli lze starý opuštěný sirný důl na břehu moře (na fotkách jej najdete pod heslem Thiorychia) označit jako nejvýraznější ostrovní genius loci, stále funkční důl (hledejte jako Aggeria) je jedním z největších na světě, a při tom o pár set metrů dál byste tohle místo nikdy nenašli, jak chytře je před okolím skryto. Výlet sem doporučuji, i když až dolů se stejně nesmí, ten výhled stojí za to.



Nedaleko naší vesnice se nachází památník z druhé světové války. Je odsud parádní výhled na celou miloskou aglomeraci a samozřejmě z druhé strany kopce i na moře, kromě toho je to ideální místo pro výlet s malými dětmi, když vás ráno nenechají spát, ale nechcete tak brzy jít ještě na pláž.


Teprve teď si naplno uvědomuju výhodnost lokality v níž žiju (původně jsem to bral tak, že nic jiného stejně není k mání).

- Je tu naprostý klid, žádní turisté, služby v pěší vzdálenosti

- Dveře situované do dvorku jsou zárukou, že vám dítě nevběhne pod auto, přitom parkovat můžete pár metrů od dveří

- Na nejbližší pláže je to několik minut autem

- Kdo rád běhá, jsme na kraji vesnice a kolečko k moři tak může vést po asfaltu stejně jako po šotolině, obojí mimo velký provoz

- I pro dovolenkáře, kteří nedisponují ŘP, je tohle místo zaslíbené. Pokud tedy rádi chodí pěšky, z Triovasalu se dají paprskovitě naplánovat pěší výlety k moři na každý den v týdnu

- Zájemci o kulturu tu mají v pěší vzdálenosti starověké katakomby, mramorový amfiteátr, muzeum, kino (pokud mluvíte řecky), fotbalový stadion

- Pěšky dojdete i do nejbližší cukrárny (v Place), a ta stojí za to! Pro mražené zákusky doporučuji pekárnu/cukrárnu Mouratos, je to po cestě od přístavu/letiště k nám


Naše vyprávění se chýlí k závěru. Happy end se nekoná, po snad deseti zrušených letenkách se mi konečně daří zabookovat lety, které by mohly „dopadnout“. Sice za hodně peněz, a ještě s přestupem ve Frankfurtu, ale alternativní cesty přes Bělehrad nebo Budapešť existují jen na papíře, obě země sice nechají letecké společnosti aby vám prodaly letenku, na palubu letadel k nim vás ale nepustí. V Česku se služby pomalu rozbíhají, omezení jsou šílená a nesmyslná ale přeci jen už bude nutné být zase zpět v profesi. Ještě před koncem nouzového stavu v ČR, když to vypadá že vyjde lowcostový let do Vídně, poslušně posílám vyplněný formulář s hlášením o repatriaci adresovaný na Ministerstvo zahraničí . Nikdy žádná odpověď nepřijde, ani potvrzení že to někdo četl, tím méně snad nějaká nabídka pomoci (z Vídně se není jak dostat, autobusy i vlaky jsou zakázané). Pokud v budoucnu ještě někdy podobná situace nastane, zůstanu už navždy v anonymitě a ilegalitě, a ani test za vlastní už podstupovat nebudu. Mám z tohoto období zážitek, když jsem taxikáři v aténských ulicích složitě vysvětloval, že se potřebuji dostat do budovy tamhle naproti, ale musím tam vjet v jeho autě, protože pěšky se na výtěr přijít nesmí (auto mi zůstalo na ostrově, pro hosty). Dalo to zabrat, test stál 120 euro a vzhledem k situaci na českých hranicích výsledek stejně nikoho nezajímal (to jste věděli, že jsme si z našich daní nedávno několik týdnů platili stovky a možná tisíce vojáků a policajtů, aby 24/7 postávali na zelených hranicích, protože česká vláda na rozdíl od té rakouské nebyla „dost rychlá“?).


Další příběhy ze stavby už život nepíše, dům je dokončen, účty zejí prázdnotou a kvůli covidu nebude letošní sezona pro Řeky úspěšná, kvůli přehnaným obavám společnosti bude prodělečná. Zase v této krásné zemi začnou přibývat nápisy ENOIKIAZETAI a ΠΩΛΕΙΤΑΙ (k PRONÁJMU/na PRODEJ). Měl jsem vlastně štěstí, i v těžkých časech se podařilo koupit, opravit, vybavit. V hlavě zbývá hodně nápadů, jak servis v Milos village posunout na úplně nový level. Milos má krásné pláže celoročně, jsou tu neobjevené hory pro cyklisty, větrno pro kajtery i surfaře. To všechno ale vyžaduje „drobnost“, nejprve o bydlení u nás musí být zájem, potřebujeme své hosty (a teprve když přijedou, můžeme se starat, aby byli spokojení), jejich doporučení, zpětnou vazbu. Pochopení, že na Kykládách nelze bydlet za cenu biogradského mobilhomu a cesta doprostřed Egejského moře není jako nastoupit v Libni do rychlíku na Kolín. Že to všechno nekončí dotazem jestli z Brna na Milos létá letadlo a proč stojí pronájem stejně pro čtyři jako pro dva. Tímhle to nemůže končit, tímhle to začíná. Více než polovinu léta máme ještě volno. Milos je návykový, ale život tam stojí za to.

Pavel

761 views

KONTAKTUJTE NÁS

Viber/Tel: 420733735371

© 2019 by Pavel. Proudly created with Wix.com

  • Black Facebook Icon
  • Black Instagram Icon