Potřeboval jsem se dostat do hobbymarketu nedaleko aténského letiště. Mezi příletem do Athén a odletem na Milos jsem měl necelé čtyři hodiny času. Málo na centrum ale dost na to stihnout ve velkoobchodě pro kutily nakoupit tu část sortimentu, kterou nelze objednat po internetu.
Jedna prodejna z řetězce Leroy Merlin je jen jednu zastávku od aténského letiště hned vedle IKEA, jenomže autobusy které z letiště tímto směrem projíždějí, jsou Airport Express, do nichž musíte mít jízdenku za pět nebo za šest euro. Snažil jsem se od zkušených dopředu zjistit, jak by šlo koupit lístek normální, ale dostalo se mi rady, že mám jet bez lístku. Protože jsem hodně paličatý, zkusil jsem se zeptat ještě na zastávce, ale prodavač v budce jen zlověstně ukázal na ceník.
Celý rozechvělý jsem tedy nastoupil v přízemí před letištní halou do X95 a netrpělivě čekal, až řidič konečně zavře dveře a vyrazí na ty pro mě celé dvě minuty dlouhou jízdu. Bedlivě jsem rentgenoval všechny nově příchozí, jestli se z nich snad nevyklube revizor. Myslím, že moje argumenty spolu s nachystanou internetovou objednávkou v batohu by jej asi neobměkčily.
Nebudu vás napínat, dopadlo to dobře a já jsem vystoupil vedle nábytkového řetězce. Protože mám ale fištróna, lidí na zastávce jsem se hned zeptal (další šance na procvičení řečtiny), kde najdu zastávku na opačnou stranu. Jedna paní mi velice ochotně ukázala, že stačí přejít most přes dálnici a zastávka je nedaleko.
V obchodě kvůli složité administrativě šlo všechno všem jako psovi pastva, a tak jsem už skoro na knop vystřelil zpátky na autobus. Stojím na zastávce, světelná cedule signalizuje, že autobus přijede za tři minuty. Paráda, to jsem to nádherně načasoval a využil hluchého místa mezi lety, raduji se. Autobus přijel, já nastoupil, zavřel dveře, přejel most a vyjel na dálnici směr na Athény!
Tuhle zastávku využívají linky oběma směry! Místo dvouminutové jízdy a pohodového odbavení jsem se krutou rychlostí vzdaloval od letiště. Protože ta další zastávka je naopak snad ta nejvzdálenější, stihl jsem po počátečním zmatku (měl jsem zajít za řidičem, jistě by mi hned zastavil) vygooglit několik telefonních čísel na taxíky. Většina nefungovala a na dvou, kam jsem se dovolal, mi řekli že nemají žádné volné auto. V tom rozčilení a vzteku jsme mluvili řecky. Teprve třetí řidič byl volný, a řekl mi, že je mu jedno že jsem od letiště kousek, protože mají jednotný tarif 38 euro, ale že potřebuje vědět, kde jsem. Mezitím autobus zastavil na mýtné bráně a hned za ní byla zastávka. Stihl jsem zmáčknout signalizaci pro zastavení na znamení a vystoupit, i když jsem si naprosto jistý, že na téhle zastávce ještě nikdo nikdy nevystoupil, protože na mýtné bráně na dálnici od okolního světa oddělené plotem by vystoupil jenom úplný magor. Mezitím jsem přes Viber stihl řidiči poslat fotky mýtné brány a zastávky, nevěděl ale, kde to je a chtěl po mně, ať mu pošlu polohu. Minuty utíkaly. Klepajícíma se rukama jsem otevřel Google Maps a po chvilce vztekání a váhání se mi podařilo přes funkci sdílet mu do Viberu odeslat moji aktuální polohu. Obratem volal, že chce moji polohu, a že tohle mu nejde. Znovu jsem mu vyfotil dálnici a protože mezitím už třikrát volal, slovně jsem se mu pokaždé snažil vysvětlit (to už jsme mluvili anglicky, řecká slovní zásoba nepamatuje na takové situace), že to je první zastávka od letiště a že jsem nastoupil do autobusu na druhou stranu. Nechápal kde jsem a pořád chtěl, ať mu pošlu polohu. Stihl jsem se i podívat, že ten den už žádný trajekt nestíhám a druhý den to taky není žádná hitparáda, takže přijdu skoro o dva dny na ostrově, než se tam vůbec dostanu. Mohl jsem tam přitom přistávat už za hodinu, ale my jsme řekli NE! Řidič se ale evidentně nechtěl vzdát představy, že někoho zachrání (anebo se mu líbilo že za pár kilometrů si vydělá stejně jako za mnohem delší rito). Konečně se mu podařilo mi vysvětlit, že funkce odeslat moji polohu je i ve Viberu, jenom musíte dole rozkliknout ty tři tečky. I když zdaleka nejsem technický negramot, tohle jsem zaprvé nikdy nedělal a zadruhé v těch nervech, které navíc byly úplně zbytečné, bych si snad nevzpomněl ani na svoje datum narození. Poloha odeslána, řidič volá, že u mě bude za 10 minut. Dívám se na hodinky a říkám mu: „Děkuji, ale je to zbytečné, už nemám šanci to stihnout.“ „ V kolik to letí?“ nevzdává se. Říkám, že za 40 minut ale gate se zavírá za 10. „To je úplně v pohodě, stihnete to,“ říká a dodává, že už je na cestě.
Teď přichází fáze 2, kterou určitě znají všichni, kdo něco honem honem potřebovali, ale nešlo s tím vůbec nic udělat.
Přešlapuju na zastávce, popocházím k mýtné bráně kdykoliv se blíží nějaké auto, které by mohlo vypadat jako můj zachránce. Odevzdaně předávám informaci na ostrov, že dneska bohužel nepřiletím, protože komplikace v Athénách... Do podrobností se pouštět nechci, protože vím, že jsem pitomec. V tom se ozve zatroubení a řidič se za plotem na silnici otáčí, aby využil čas než se k němu dostanu. Plot není vysoký, ale nemá proto ani žádné výztuhy a tak se o něj pořádně nejde opřít, abych ho přelezl. Vůbec nevím jak ocitám na druhé straně, ale kupodivu nemám ani žádný škrábanec. Sprintuju do auta, otevírám dveře a řidič mě klidným gestem usměrňuje, že musím sedět vzadu. Rozjíždíme se. Říká mi, že to na letišti mám vzít přes přepážku Olympic a poprosit je, aby mi neuletěli. Prý se to takhle dělá. Dávám mu raději peníze předem (a ozve se obrovská rána, jak mi spadne kámen ze srdce, protože poslední léta s oblibou jezdívám jen s kartou a v peněžence mám jen o dvě eura víc, než jsem potřeboval). Jeho navigace ukazuje, že na letiště to máme jen pár minut, ale samozřejmě všude jsou auta, která taky spěchají a vyžíráme jednu červenou za druhou. Blížíme se k letišti. Modlím se, aby se odlétalo z Béčka, protože na Áčko už bych to podzemím opravdu nestihl. I tak běžím co mi nohy stačí a před rentgeny to beru pod páskama spodem, brumlaje: „Signómi, ime árgha“.
Jsem na gate, teprve se nastupuje a ještě pár lidí stojí frontu na kontrole. Sedím v letadle. Tahle letenka vyšla draho ale mohlo to být ještě o hodně dražší. Taxikář píše přes Viber, jestli jsem to stihl. Na dálku mu děkuji a ukládám číslo, protože nikdy nevíte, kdy se může hodit. A to jsem si myslel, že tenhle den bude pohodička...
Comments