Zbývá několik málo dní do Vánoc a já se pomalu zorientovávám v promrzlém Brně, kam jsem se vrátil po měsíční práci na novém domečku na Kykládách. Teplotní i společenský šok.
U Marcelky z Kousek Řecka na talíři mám objednané vánoční cukroví pro mamku, snad trochu jako odpustek, že letos na Vánoce v Česku poprvé nebudu. Je načase zjistit, jak to s ním vypadá.
"No, už musím teď někdy začít péct", odpovídá mi sympatická majitelka bistra mnohoznačně.
"Je toho moc," dodává.
Vzpomínám na jaro, kdy jsem jeden půlden pomáhal při přípravě a vydávání obědů. Opravdu jen vydávání a nikoliv servírování. Přísná proticovidová opatření tehdy zakazovala hostům konzumovat jídlo v restauraci. Což je teď dovoleno, takže ten šílený frmol, který zná každý provozovatel dobré restaurace z času polední špičky, se proti jaru ještě násobí.
Co kdybych trochu pomohl, napadá mě a Marcelka souhlasí. Péct se ale bude v noci, protože bistro před časem rozšířilo otevírací dobu a v pracovní dny většinou zavírá až večer.
Jen co mi skončí online řečtina, hrnu se na Anenskou, ale Marcelka mě trochu krotí, že ještě potřebuje dojet dokoupit zásoby. Na osmou večerní se scházíme v potemnělé taverně, svítí se jen vzadu v kuchyni. Provoz tady už z jara trochu znám, ale tentokrát asi všechno bude jinak. V hlavní roli dnes vystupuje kuchyňská váha, veliká pec, a moje ruce... Odhodlaně si je myju, navlékám silikonové rukavice a začínám se prohrabovat velkou kupou másla a mouky. Tohle vždycky dělala babička anebo mamka, protože mě to nebavilo, bolí z toho ruce. Teď nemám na výběr, nabídl ses sám, tak mlč.
Marcelka zatím navažuje suroviny na další těsto. Zatímco já se pokouším dát smysl těstu na Kourabiedes, vedle se připravuje základ na Melomakarones.
Později jako další úkol plním formičku těstem, dovnitř vkládám mandle a celé to vyklápím na pečící papír.
"Děláš to moc vysoký", zastaví se u mě Marcelka.
"Tohle vypadá spíš jako želva a až se to upeče, bude to velký a nebude to vypadat dobře."
Nechápu, proč by želva nemohla vypadat dobře, ale musím to předělat. Neraduju se, na druhou stranu na mně to tady dnes ani jindy nestojí, a tak není kam spěchat. Trouba stejně ještě není nahřátá.
Probíráme zatím všechno, co se za ten půlrok, co jsme se viděli jen narychlo tu a tam u obědů, v Brně a na Milosu přihodilo.
Mezitím se tu zastaví Marcelčina kamarádka, smíšek a spíš něco jako psychická podpora, protože mít noční po náročném dnu a ještě tu být sám, to by bylo už dost na hlavu.
Konečně plechy s Kourabiedes míří do tepla a já přesedlám plnit formu od tmavých medových makaronek. Dávám si pozor, abych dodržel zadání, zvlášť když se během večera dozvídám, že vánoční cukroví tu připravuje vždy jen paní majitelka. Ještě prý nikomu nebylo dovoleno..
A asi už ani nebude, protože i když se syrové těsto na plechu seřadilo celkem předpisově, část šiku opouští troubu rozpláclejší než by mělo být. Vím, že tohle už nespravím. I tak bude všem chutnat. Nám s mamkou chutná moc.
Jestli má Marcelka letos ještě kapacity, nevím, ale můžete to zkusit. Posílá i přes Zásilkovnu, ale pokud jste z Brna, domluvte si to raději při obědě tady. Ručím za výsledek.
Veselé Vánoce.
