Je něco po třetí ráno, dostávám se konečně na postel v takové jakési pokojové chodbě, kde jsou jednotlivé třílůžkové kóje odděleny jen neprůhledným sklem. Přijímací procedura trvala něco málo přes sedm hodin, ale vzpomínám si jak jsem v Brně u „Milošů“ čekal na rentgen asi čtyři a půl hodiny, takže s průměrem na počet už hotových vyšetření byla tohle pohodička. Během chvilky se objeví starší sympatická sestřička, přináší deku, přikrývá mě, neumí moc anglicky ale probouzí se pán vedle a tlumočí mi. Dostávám kapačkou fýzák!
A tady své povídání usměrním a zhustím. Jsem v nemocnici postavené v padesátých letech. Vybavení tomu dost odpovídá. V hodnocení na Google má Hospital of Nikaia Agios Panteleimon 3*, což je horší než hrozné, protože do restaurace co má 4* většinou nikdo nepůjde a hledá se v okolí „lepší“. V recenzích si můžete přečíst nekonečnou řadu nářků, kterak tu někomu zemřel někdo blízký a nemocnice za to samozřejmě může...
Pořád ještě nevím co se mnou je, ale dostávám třikrát denně najíst (těžko si můžu vybírat, ale jídlo je na to že jsem ve státním špitále, dost chutné), personál se o všechny tady na oddělení pečlivě stará a všichni se chovají velmi příjemně. Jsem tu široko daleko nejmladší a jeden z mála, kdo si může sám dojít na záchod. Při vizitě mě dost uklidní, když potvrdí domněnku pana doktora z ambulance. Jakmile udělají ještě další testy, a nebudu mít horečku, můžu zase frčet na Milos.
Prakticky všichni pacienti na oddělení tu mají někoho z rodiny, hodně těchto příbuzných nemocnici prakticky neopouští! A všichni po celou dobu nosí roušku! Hodně to tady mění můj dosavadní pohled, uvědomuji si jejich obětavost. Zatím venku se nákaza covidem dál šíří, denně přibývá stále více pozitivních. Býval jsem sice silný a zdravý (a na to patřičně hrdý), ale dostat teď zesláblý po týdnu a půl horeček ještě covid, těžko odhadovat jaký by to mělo průběh... U nás tohle „řeší“ zákazem návštěv, což mimochodem zabije mnohem víc lidí.
Teprve třetí den jsou výsledky všech testů, doktor mi říká, že kdyby mi ještě dnes něco letělo, pustí mě. Teď na začátku listopadu ale spojení s ostrovem není tak snadné jako v létě. Když nebude teplota, zítra před obědem můžu frčet. Pořád čekám kdy někdo přijde vyřídit „oficiality“. Nikdo ale nic nechce, každého zajímá jen jak mi je. Srdečně se se mnou loučí.
Řecké zdravotnictví je podfinancované, ale není rozhodně horší než to naše, je stejně jako všude na světě tak dobré, jak dobří nebo špatní jsou konkrétní lidé pracující v něm.
