I když vím, že se nemám nervovat, a v papírech od doktorky je tohle uvedeno, stejně se trochu klepu když mi nad eskalátory na horní palubě trajektu míří teploměr na čelo. Protože pokud naměří teplotu, čeká mě složité vysvětlování, proč cestuji a ne, nemám covid, díky. Obejde se to bez zdržení, logistická honička ve snaze stihnout trajekt zanechala stopy a tak já několikrát během dne propocený v tuhle chvíli rozhodně nemám teplotu. Cesta není moc příjemná, na palubě fouká a uvnitř je zas klimatizace, co mému stavu vůbec nesvědčí.
Konečně nasedám v garáži do Forda a pomaličku sjíždím na betonový břeh v Pireu. Kdo z vás tu někdy kolem osmé hodiny večerní byl (ale podobně to vypadá i dopoledne), určitě si pamatujete ten šílený provoz přímo před přístavem. A taky že jo, jenom vyjetí z vrat E8 trvá nejmíň dvacet minut, až pak se zařadím do nekonečného proudu aut. Už je samozřejmě dávno tma a i když navigace ukazuje sotva čtvrt hodiny k nemocnici, jsou to nekonečné kilometry úzkosti s auty úplně ze všech stran, tričko mám zase durch.
Snadno a bez chybného odbočení nalézám státní nemocnici Agios Panteleimonas – Nikaia. Teď jenom kde proboha zastavit, protože takhle v centru velké aglomerace najít nezávadné místo, odkud navíc, kdoví kdy odjedu, je mission impossible. Mám štěstí! Hned kousek od brány na kraji parku je slušnej flek a značku zakazující „pobyt“ jsem nikde neviděl. Vmáčknu combíka k chodníku a budu se modlit, abych nic býval nepřehlédl.
Bránou vcházím dovnitř a hned u prvních dveří se ptám. Jsem špatně, musím budovu obejít na příjem.
Před příjmem stojí několik sanitek a pokuřujících občanů, uvnitř je milion lidí a slušný chaos. Dávám své papíry skrz okénko a naivně vysvětluju, že jsem ten z Milu (to mi řekli na ostrově, že o mně budou vědět). Chvilku se v tom vrtají a potom ukazují na lavici v chodbě vpravo od recepce, tam mám počkat. Už je mi slušně blbě, únava, naprostý nedostatek kondice a samozřejmě přicházející hlad, protože pořádné jídlo jsem dnes nestihl. Posadím se mezi další zarouškované nešťastníky a čekám. A čekám a čekám. Pomalu se rozhlížím. Jsou tu taky čtyři policajti, mladí kluci, kteří se bodře vybavují s mladíkem v civilu, a tamhle vzadu vykřikující pán sedící na vozíčku má... klepeta! A ten, se kterým si přátelsky povídají, tak ten je má taky! Kam jsem se to proboha dostal? Po hodině mě berou do ošetřovny za lítačkama, hned vedle místnosti se zatčenými. Vysvětluji, co tu dělám, a co potřebuji. Tváří se zmateně, ptají se jestli opravdu mám jít sem, a až za chvíli zjišťuji, že tohle je příjem covid podezřelých pacientů. Brrr.
Směřují mě na DRUHOU stranu od recepce, do větší haly plné závěsů s několika lůžky. Jestli u recepce byl chaos, tak tady je jeho starší a mnohem tlustší brácha. Oslovují mě hned, volají na doktora jehož jméno mi několikrát zopakovali na středisku a mám ho zapsané i v papírech. Po „půl hodině“ dojde a co prý potřebuju. Poněkolikáté vysvětluji. A pak už to nejde po minutách, ale po hodinách: Čekám. Berou mi krev, dělají další test na covid (v pořadí letos „teprve“ osmý), čekám, klepu se protože jsem si uvědomil, že mobil zůstal na palubce se zapnutou navigací, a tak svítí do tmy ulice... Čekám. Jsem naštvanej, protože s sebou táhnu notebook, batoh, a obojí tu v omezeném prostoru přijímací ambulance překáží. Čekám. Bojím se dojít do auta pro mobil a něco k jídlu, bojím se jít na záchod, aby mě zrovna nevolali. Čekám. Jdu na záchod. Čekám. Jdu do auta, beru si mobil, pod věci zahrabávám notebook a nechávám jej v autě. Co už. Zpět v nemocnici. Všude kolem jsou převážně staří lidé, každý tu má jednoho až dva příbuzné, takže hlava na hlavě. Čekám. Natáčí mi EKG (tenhle doktor je první, kterému se to povedlo aniž by mi musel holítkem upravit hruď) anebo se tak alespoň tváří. Jsem tu už několik hodin, dost vyděšený ze všeho, co se kolem mě děje. Sanitáři pořád vozí nové a nové pacienty, občas někoho odvezou. Konečně si doktor udělá čas i na mě, vysvětluje mi, že podle jeho názoru mám nějakého vira, ale že to covid není. A že za chvíli mě vezmou na RTG.
Vezou mě na křesle do výtahu. EKG, ultrazvuk, obě místnosti temné, chodby kolem nekonečné, je dávno po půlnoci. Ležím na vyšetřovacím lůžku a doktor mi jezdí sonem po břiše. Představuju si, kde že to mám ten nádor a kolik mi asi tak zbývá. Prostě fantazie pracuje naplno, nemocný nebývám a tohle je nepříjemná změna. Vezou mě zpět do ambulance. Čekám. Donesli snímky z RTG. Ještě prý chvíli a už mě vezmou nahoru. Z toho konečně pochopím, že Ford bude nocovat u parku a já ve špitále. Poprvé v životě.
