O řeckém zdravotnictví koluje mezi českými turisty a také lidmi, kteří už nějakou dobu v Řecku žijí, protože se sem například provdali (to je hodně populární způsob jak vyměnit půlroční plískanice za daleko lepší klima), hodně historek, a musím v tuto chvíli hned zdůraznit, i polopravd.
Základem většiny tvrzení je, že řecké zdravotnictví nedosahuje ani zdaleka standardu, na který jsme zvyklí v tuzemsku. Pro šťavnatější ilustraci bývají uváděny příhody, kterak někdo šlápl na Kosu na mořského ježka, případně si sedřel nohu o skaliska, když přišla moooc velká vlna, a co to všechno pro dotyčného rekreujícího se chudáka obnášelo. Eventuálně se najde několik zažloutlých vzpomínek na nevolnost, se kterou se řečtí doktoři nevypořádali k úplné spokojenosti jejich majtelů (vono když vás bolí břicho, tak žádnej doktor z toho není moc moudrej, že jo). No a dámy do Ellády provdané (protože žádnýho chlapa, který by se sem oženil, neznám) se zase na diskuzních fórech rády trumfují, která z nich měla komplikovanější cestu k porodu a kolik musela rodina doktorovi strčit do kapsy. Nehodlám nic z toho rozporovat, částečný obrázek jsem si totiž udělal sám.
ŘÍJEN 2020
Už přes týden mám horečku. Kdyby nebyla doba covidová a nebyl jsem na ostrově, kde není nemocnice, tak to asi není nic o čem by stálo za to psát. Žádný kašel ani rýma, jen menší nechutenství a stále se vracející horečky.
Když ani po osmdesáti pěti vypoceních a sto sedmdesáti devíti litrech čaje není osmý den situace lepší, hledám na internetu telefonní číslo a volám na místní (zdravotní) středisko. Podle očekávání je to trochu složitější vysvětlování a prvním telefonátem se doberu jen k tomu výsledku, že mám za několik hodin zavolat znovu. Ještě pořád mám čas cuknout, ale naštěstí to neudělám a plně se poddám řeckému zdravotnictví.
Při druhém telefonátu vzniká domluva, že večer ve 21:00 (!) se mám dostavit "se ukázat". Takže v čase, kdy tady skoro chodím spát, hledám kde v té změti budov nazvané Κέντρο Υγείας Μήλου jsou otevřené dveře, mám samozřejmě roušku, ale dovnitř mě stejně nepustí a přes okno navigují, že mám budovu obejít a počkat u mobilní buňky vzadu.
Za budovou venku dobrých 20 minut otevřeným oknem pozoruji, jak se zdravotník navléká do anticovidového skafandru za veselého hlaholu ostatních kolegů. Konečně přijde a gestem mě zve do mobilní jednotky. Samozřejmě to první a jediné, co ho zajímá, je, jestli nemám covid, a tak absolvuji další kolo dávení a pro jistotu mě zašimrá i v nose. Nic víc.
Za hodinu si mám zavolat o výsledek. Vysvětluji, že je to prakticky jen formalita, protože negativní test mám den před odjezdem a po dalších dvou dnech na bulharsko-řeckých hranicích, ale je samozřejmě zajímá jenom tenhle odběr. Výsledek je negativní, mám si zavolat zítra a „budeme pokračovat“.
