Nečekal jsem to, přiznám se. Šel jsem se projít na kopec nad naši vesnici, kde jsem na jaře během karantény na malém paloučku s několika olivovníky tajně seděl a četl (tajně, protože sedět nepatřilo do žádné z šesti kategorií "propustek" ven, u sportu č.6 se člověk nesmí zastavit), a v trávě objevil další dary přírody. Houby.
No houby, prostě žampiony, takové jaké u nás rostou většinou na kraji lesa na louce. Ačkoliv je pečárek mnoho druhů (Wikipedie se zmiňuje o sedmi jedlých a jednom nejedlém), tu vůni si prostě nezaměníte. Ani u Pečárky kykládské.
Přesto jsem napsal několika řeckým známým (jistota je jistota) a poslal jim fotku. Poznali houbu, ale neznali ji. Jeden z nich mi dokonce popřál hodně štěstí. Od té doby jsem se mu neozval.
Překvapení vystřídala radost, dneska si obohatím jídelníček. I když jsou nejlepší na grilu nebo na ohýnku, bude muset stačit gril v troubě. Ačkoliv jsem neměl doma kmín ani sádlo, i se solí a oliváčem se dají dělat velké věci.
Nebudu vás napínat, přežil jsem. Mimochodem, od soboty je zase sezení venku zakázané, tentokrát se pokuta za porušování nařízení zvedla ze 150€ na 300€ a k tomu ještě musíte i venku chodit v roušce. Řekové berou covid smrtelně vážně, hodně lidí jezdí v masce i v autě, a to jsou v něm sami. Což samozřejmě nemusí. A je to docela legrační, vidět tu lidi jezdit na motorkách, nemají samozřejmě přilbu, ale v roušce jsou narvaní až po nos. Doba covidová, doba divná.
